Cirkus Mlejn v první polovině listopadu uvedl ve spolupráci s několika dalšími českými a švýcarskými akrobaty pod vedením finské režisérky a choreografky Ilony Jäntti premiéru novocirkusové inscenace Dynamo. Sedm akrobatů v představení kombinujícím tanec a vzdušnou i pozemní akrobacii, pojednává s humorem v sérii skečů o vzájemném vztahu sportu a různých druhů umění. Výsledkem je zábavná, líbivá, avšak místy nesourodá podívaná, nad níž zůstává viset otázka: co bylo tvůrčím záměrem inscenátorů?
Již na samém začátku představení je prvním akrobatickým výstupem tematizován režisérčin hlavní inspirační zdroj. Jsou jím sportovní fotografie avantgardního sovětského fotografa a výtvarníka Alexandra Rodčenka. Jeho snímky se vyznačují dynamickou kompozicí a tím, že jsou často pořízeny z nezvyklých úhlů.
Josef Toman oblečen v bílém dresu přichází na jeviště rychlou chůzí, se strnulým výrazem ve tváři a za naprosté tmy. Vyhoupne se na hrazdu a cvičí na ní. Jeho příchod i mrštné pohyby na hrazdě jsou zpomalovány optickou iluzí způsobenou blikáním stroboskopu. Jako by byl akrobat zachycován blesky fotoaparátů. Na zadní část scény jsou současně promítány zářící hvězdy, které připomínají nebe malované na stropech cirkusových šapitó. Cirkusová atmosféra na počátku představení se smysluplně propojuje se strukturou celé inscenace, jež se skládá z různorodých krátkých scének a skečů. Ty můžeme chápat coby jakési útržky, snímky několika sportovních disciplín. Ty odkazují k umění fotografie, která dokumentuje jeden okamžik výkonu sportovce. Více má však inscenace svým formátem blíž k představením klasického cirkusu, v němž se jedno po druhém střídají na sebe nenavazující čísla, a v prodlevách mezi nimi se počítá s potleskem publika.
Se stroboskopem ani s projekcí noční oblohy tvůrci Dynama dále nepracují a zahrnují diváky dalšími a dalšími nápady. Takže motivy, které by mohly sloužit jako spojovací článek celé inscenace a mohly přispět k lepší srozumitelnosti, se v množství různorodých scének ztrácí.
Přesto nalezneme v inscenaci řadu pasáží, v nichž se umělcům dokonale daří naplnit jejich hledání průsečíku sportu a umění. Patří sem kupříkladu scéna náznakově připomínající gymnastické závody. Na prázdném jevišti je žlutým světlem vytvořen kruh, do jehož prostoru střídavě vstupují dva páry navzájem si předvádějící své choreografie. Dvojice vždy do kruhu vstupuje ve stejné póze, jakou končil výstup dvojice předcházející. Obdobný charakter má v jiné části inscenace také tanec Jonáše Janků, jehož taneční prostor je vymezen světelným čtvercem. Humorným skečem kombinujícím tematiku sportu a umění je i atletický závod, ze kterého se po odstartování vyklube dramatický závod v chůzi po rukou.
Do těchto a dalších pasáží jsou v inscenaci vkládány zábavné výstupy, v nichž vyniká komediální herectví zejména ženské části souboru. Příkladem jsou výstupy Elišky Brtnické a Jany Klimové propojující klauniádu s akrobacií na hrazdě. Jedna s nelítostným výrazem ve tváři manipuluje druhou a přivádí ji k akrobatickým kouskům tak, že ji tahá za zapletený cop. Druhá z dívek následně svůj hněv oplácí, když soupeřce jakoby náhodou několikrát copem praští do obličeje. V jedné z následujících etud obě akrobatky za doprovodu hudby z filmových grotesek omotají každá své vlasy kolem hrazdy; přitom se podél hrazdy pohybují směrem dolů a následně se otáčí kolem ní dokola. V představení exceluje především Eliška Brtnická. Vystupuje v naprosté většině scén, s přehledem ovládá taneční i akrobatické pasáže na zemi i ve vzduchu a vyniká rovněž po stránce herecké.
Ústřední dvojicí klaunů v inscenaci Dynamo jsou švýcarské akrobatky Stéphanie N´Duhirahe a Morgane Widmer. Poprvé vstupují na scénu s rozpustilou dívčí náladou. Morgane leze po šále nahoru, zatímco Stéphanie hlídkuje dole na zemi. Jako děti, které dělají něco tajného, se šepotem dorozumívají: „Ça va? Ça va?“ S přechodem světla v šero a proměnou hudby v tichou a lyrickou se úsměvná scénka mění v působivou párovou akrobacii na šálách. Dvojice vytváří strnulé obrazy, jako by dívky pózovaly fotografovi. Následně se nálada opět mění, ze šály si akrobatky vytváří houpačku. Morgane si potom hraje na zemi s akrobatickou šálou, zamotává se do ní a prohlíží si ji. Nakonec odchází z jeviště. Stéphanie ji následuje, nevědomky přitom šlápne na šálu, a v tom se zrodí ústřední gag inscenace: Morgane šálu uchopí za druhý konec a veze na ní nejdříve překvapenou a posléze s hrdým výrazem pózující Stephanie. Dvojice vtip v průběhu představení ještě několikrát opakuje a rozvíjí. Ve svých krátkých vstupech projíždí na šále v nejrůznějších pózách po jevišti, jednou stojíc na hlavě, podruhé jedou obě rozkročeny v monumentálním směšném gestu rozhazujíc do vzduchu zlaté flitry.
Nicméně ne všechny scény v inscenaci jsou takto dotažené do konce a ne všechny obsahují jasnou pointu či gradaci. Příkladem může být výstup Josefa Toman, který monotónně žongluje na prázdném jevišti se třemi obručemi. S příchodem akrobatů účinkujících v následující sekvenci žonglér jen tak bezdůvodně odchází zpět do zákulisí. Výstup pak postrádá zřetelnější význam, vysvětlení jednání. Obdobné zakončení má jedna z vizuálně nejvýraznějších scén inscenace. Na jeviště postupně přichází čtyři dívky. Svými hrdými, leč zároveň komickými, výrazy v obličeji, vzpřímenou chůzí a zejména směšnými blyštivými zlatými šaty sklízí smích publika. Záhy se atmosféra na jevišti pomocí světla a vážné hudby proměňuje. Každá z dívek šplhá na vlastní šálu a všechny synchronně předvádí akrobacii na šálách. Hudební i výtvarnou složkou inscenace je ve scéně vyvoláváno napětí a vzbuzováno divákovo očekávání překvapivého vyvrcholení. Dech beroucí závěr scény však nenastává. Dívky klesají na zem a odchází. Zlaté kostýmy objevující se pouze v jedné pasáži rovněž nezapadají do zbytku představení, v němž herci nosí bílá trika a šortky, které svým střihem připomínají dresy sovětských sportovců z Rodčenkových fotografií, nebo evokují vzpomínky na retro cvičební úbory povinného školního tělocviku. Obdobně jako prázdná scéna rychle se proměňující pouze prostřednictvím důvtipných detailů, akrobaté v následujících scénách obměňují své kostýmy jednoduše obléknutím svršku jiné barvy.
Sportovní atmosféru kromě jasně stylizovaných scén konkrétních sportů, navozuje lavička z tělocvičny umístěná na jedné straně hrací plochy sloužící jako „střídačka“ pro akrobaty, kteří zrovna v dané scéně nevystupují.
Nápaditým scénickým prvkem je projekce různě se do sebe prolínajících skvrn v českých národních barvách. Ta se objevuje v pozadí jednoho z výstupů připomínajícího sportovní gymnastickou soutěž, v jejímž závěru se celý kolektiv akrobatů raduje z předvedeného výkonu. Inscenace nicméně působí rozporuplně. Režisérka s autorkou výpravy, japonskou scénografkou a absolventkou DAMU Yumi Hayashi, sice na jednu stranu usilují o vizuální působivost jednotlivých obrazů, na druhou stranu využívají projekcí a animací pouze velice zřídka, přičemž není jasné, proč inscenátorky zařazují tyto výtvarné prvky jen do několika málo pasáží a do jiných scén ne.
Ilona Jäntti v Dynamu akcentuje kolektivní spolupráci, trénink a souhru partnerů, jež je v mnoha sportech, stejně jako v řadě novocirkusových disciplín, velmi důležitá. V inscenaci až na pár výjimek nenalezneme další klíčovou spojnici mezi některými sporty a novým cirkusem, kterou je divákův pocit strachu o akrobaty či téma nebezpečí a napětí s ním související.
Dynamo osciluje mezi vtipnou, vizuálně působivou podívanou a pohybovým představením usilujícím do hloubky prozkoumat hranici mezi sportem a uměním. Ani jeden ze záměrů však není zcela naplněn. Představení, kterému chybí zřetelně formulovaný rámec, nechává publikum ve výkladu různorodých scén napospas. Celkem vzato je však Dynamo zábavnou a pestrou inscenací, na kterou bezpochyby stojí za to se do Mlejna vypravit.
Aneta Pavlíčková
Cirkus Mlejn – Dynamo: režie Ilona Jäntti, choreografie Ilona Jäntti a kolektiv, scénografie Yumi Hayashispolupráce, animace Naoki Tani a Jan Mikota, grafický design Mirka Hrdinová, světla Vlado Veleta, produkce Dagmar Roubalová, Eva Sílová, účinkují Klára Hajdinová, Jana Klimová, Eliška Brtnická, Stéphanie N’Duhirahe, Morgane Widmer, Jonáš Janků, Josef Toman
foto: Archiv KD Mlejn
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
