Festival Cirkopolis letos zahájilo žonglování Stefana Singa v německé inscenaci Entropía. Pravidelní návštěvníci této akce si možná vzpomenou na jiné osobité setkání s touto disciplínou, když byl před třemi lety na programu titul Flaque francouzské skupiny Compagnie Defracto. Festival v obou případech nabídl pohled na žonglování jako na tvůrčí proces plný omylů a nespočtu provizorních nápadů, které sice čistě racionálně vzato nevedou odnikud nikam, dokážou ale o to víc upoutat fantazii a vyvolávat pudové reakce.
Zatímco velmi dynamické dílo Flaque získalo punc neformálnosti především díky přehršli míčků, které padaly po nadhození záměrně nepovšimnuty k zemi (když ale artisté chtěli, zvládali chytání bravurně), Sing v Entropíi zacházel podobně nedbale s náměty na neobvyklé figury nebo útvary, které by se daly vytvořit s pomocí jeho bílých míčků. Často upouštěl od jejich dalšího rozvíjení, sotva je naskicoval. Když se mu ale zachtělo, dokázal je sledovat poměrně dlouho. Třeba když některé míčky zachytil mezi svůj trup a paže, pochodoval chvíli prkenně po jevišti, aniž by je pustil na zem.
Žonglování je v Entropíi introvertní a rozvážná činnost, při níž se artista neustále snaží usměrňovat míru neuspořádanosti. Sing má údajně míčky spočítané: je jich devadesát devět. Často s nimi nakládá na první pohled velice nedivadelním způsobem, jako se stavebnicí. Pod rukama mu vyrůstají různě velké pyramidy, řetězce esteticky působivých tvarů, nebo nepravidelné plochy vyskládaných míčků. Do tohoto procesu ovšem vtahuje i náhodu, a to když útvary boří či přeskupuje s pomocí nepříliš koordinovaných pohybů, mezi něž patří třeba ťukání hlavou do kupky míčků.
Relativní statičnost se pravidelně přelévá do akčnějších scén, v nichž je ale také vše podřízeno vizuálně vnímatelným nápadům. Artista budí dojem, že to nejsou jeho záměrné pohyby, které určují směr letu míčků, ale naopak, že se nápady rodí samy od sebe, zatímco on se jim jen přizpůsobuje. Dokáže se nechat inspirovat náhodně zdůrazněným detailem a sledovat ho i za cenu částečného nebo úplného upuštění od původního záměru. To by nebylo možné nebýt Singovy schopnosti pohrávat si s míčky tak jemně, že vynikají i jejich drobná vychýlení.
Dokud se mu dařilo stavět na odiv své vysoce nakažlivé zaujetí pro hru s imaginací, dostávalo publikum značnou šanci přestat se vidět v roli někoho, kdo artistické výkony sleduje z odstupu. Namísto toho mohlo s postavou sdílet zvědavost. Tomuto efektu (a tedy i působivosti představení) paradoxně napomáhala také všeobecná malá strukturovanost inscenace. Na mé repríze se například některé nápady objevily víckrát, takřka bez variace. Celkově jsem v inscenaci nenalezla ani stopy po jakémkoliv stupňování či rozvíjení tématu. Mnoho mi toho tudíž nebránilo v mnoha chvílích zapomenout, že se účastním představení.
První zhruba dvě třetiny představení jsem vnímala jako nenápadnou, ale překvapivě poutavou podívanou. Poslední část pro mne ale poněkud ztratila na intenzitě, protože ji uvedla výrazově taneční scéna, která jako by byla z jiné inscenace. Artista v ní odložil výrazové prostředky, které předtím používal, a mimovolně tak zrušil i ono kouzlo téměř chybějící bariéry mezi diváky a jevištěm. Takovou ztrátu nemohlo plně vykompenzovat ani to, že závěrečná část inscenace působila velmi symetricky a esteticky libě. Nicméně tato část nepřinesla zklamání natolik fatální, aby zkazila radost ze setkání s tímto osobitým a v žádném smyslu ne okázalým tvarem.
Barbora Etlíková
foto: David Konečný
