Mladá cirkusová dvojice Circus Katoen vyzvala na souboj osmnáct těžkých pytlů. V inscenaci As heavy as it goes zkoumají hmotnost, variabilitu předmětu ve vztahu k prostoru i sebe navzájem. Absolventi školy Codarts Rotterdam a laureáti CircusNext – Willem Balduyck a Sophie van de Vuurst de Vries – se ve svém duetu zaměstnávají opravdu groteskním způsobem.
Na scénu si stoupli dva totožně oblečení akrobaté, kteří vzápětí začali přehazovat svou hromadu šesti režných a viditelně těžkých pytlů. Zpočátku drželi stejné tempo. Zážitek ze dvou těžce pracujících lidí zprostředkovávali všemi směry, prostor rozehrávali opravdu dobře. A jakmile byla kupa hotova, s nádechem startovali nanovo. Zvukového podkresu nebylo třeba, jejich zrychlující se dech a převalování, přehazování, šustění, smýkání, šoupání, nahazování, vrstvení a přemisťování pytlů bylo samo o sobě dokonalou hudbou. Klavírní reprodukovaný doprovod zazněl jen jednou zhruba v polovině. Vkradl se tak vlezle, jakoby si někdo zapomněl vypnout telefon, tudíž vlastně nepatřičně. Opravdová hudba vyzněla jako zbytečná, až umělá dekorace. Silně kontrastovala s obnažovanou strukturou inscenace, holým prostorem a autenticitou performerů.
Základem představení byla dřina, těžká fyzická práce, která unavuje a vyčerpává, a přesto celek upachtěně nevyzněl. Akrobaté si sice netradičně dopřávali i čas na odpočinek, ale nepůsobilo to rušivě, ani to nepodlamovalo rytmus celku. Oživení vždy přinesly prvky z párové pozemní akrobacie, obzvlášť takové, kdy se nějakým způsobem otočily proti konvenčnímu pojetí. Nezřídka žena podpírala muže včetně balancování na ramenou, nebo jej dokonce poponášela v náručí. Často se provokovali, zahrnovali, zasypávali a zatěžkávali pytli, pokoušeli jeden druhého a srovnávali sílu, výdrž i odolnost. Toto napětí a nepředvídatelnost, co dalšího s předměty vymyslí – kam je umístí, jak je zformují, co s nimi udělají, nebo jak se navzájem vyvedou z míry či rovnováhy – bylo neutuchajícím, hnacím motorem představení.
I přes jistou přímočarost představení probouzelo nejrůznější asociace. Chvílemi se artisté na scéně zdály jako děti, které staví věže ze stavebnice, chvíli připomínali brigádníky ve skladu s kávou, pak zedníky s pytli cementu, nebo ošetřovatele zvířat s krmivem, pošťáky, či pracovníky přepravní společnosti. A možná, že právě tato hra s představivostí, která se občas zaběhla k nonsensu, vyplňovala pomyslný ideový prázdný prostor poslední třetiny. I navzdory tomu tvůrci inscenace As heavy as it goes pěkně vytěžili nápad a originálně zpracovali tvárnou hmotu, a to i díky skvělé artistické průpravě a hluboké vzájemnosti.
Obrácený strom
Japonský performer Hisashi Watanabe strávil na scéně pouhých ani ne dvacet minut, ale zanechal po sobě hlubokou stopu. Jeho míra soustředění a pocit vědomého pohybu by snesla srovnání s tanečníky Butoh. Ohromující flexibilita, s níž dotahoval tělesné kompozice inspirované živočišnou říší, by jej definovala jako talentovaného kontorsionistu. Bezchybná manipulace s bílými míčky mu vynesla označení „pozemní žonglér“. Watanabe až na pár zcela přítomných momentů tančil sám ve svém světě, jakoby procházel meditací, k níž přizval publikum.
Na počátku byla tma a šumělo moře, tu se ozval skřek ptáků, zazněl záchvěv křídel. Uprostřed plochy se ve světle objevilo spoře oděné mužské tělo. Leželo zády a postupně se obrátilo, z úst trčel míček. Bílé, v chladném světle až křiklavě výrazné, míčky v kombinaci s jeho pružným tělem dokreslovaly precizní tvary zvířat, ve vztahu s podlahou pak připomínaly vor, ostrov, kameny a mnoho dalšího. Míčky nabíral převážně nohama, opíral je o hlavu a házel si je na záda. Ruce využíval především jako oporu a nástroj k upřesnění pozice. Sám byl výtvarným artefaktem.
Inscenace Inverted Tree poskytovala, možná nečekaně s ohledem na žánrové zařazení k novému cirkusu, obrovský prostor pro imaginaci, tak jak jsme tomu zvyklí například u tance a fyzického divadla. Watanabe svým tělem jakoby skládal jemné papírové skládanky origami. Byl mrštný, pracoval s odpružením, jakoby neulpíval, nezadrhával, jen metamorficky plynul.
Hana Strejčková
foto: David Konečný
