Kolaborace: Spolu potřetí

Kolaborace je název nejnovějšího projektu mladého souboru Feel the Universe Circus Company. Jejich v pořadí již třetí tradiční letní premiéra vnesla na Jatka78 obrovskou dávku energie, nadšení a risku. Mezinárodní seskupení absolventů a studentů se zkušenostmi ze zahraničních cirkusových a divadelních škol (Codarts, CNAC, AMoC, AFUK, HAMU, Flic) po první společné práci, kdy v Karlíně postavili šapitó pro divadelně-novocirkusový Circus Lab a po druhé, kdy se zaměřili ve Sky is not the Limit na překonávání vlastních fyzických hranic, vsadili letos na prohloubení a rozšíření spolupráce, která nakonec vynesla kvality každého z nich. Nově přizvali do týmu režisérku Tinu Afiyan Breiovou.

Bylo to, jako bych šla na koncert kapely, která mi není lhostejná, neboť se dynamicky vyvíjí a u níž je zajímavé tyto proměny sledovat. To znamená, že jsem tušila, koho a s jakými dovednostmi očekávat a na co se těšit, a zároveň jsem doufala v překvapení. A jak je zvykem, že na koncertu zní hity i neznámé písně, naštěstí tomu zde nebylo jinak. Již viděné kousky, například hojně používaný stoj Karolíny Křížkové na hlavě Evy Staré střídaly u téže dvojice nepředvídatelné triky, jako například nápadité pohybové variace v pozici sedu.

Skupina se vedle zažitých a na jistotu prováděných prvků snažila o originální scénické kompozice, např. dobře fungovaly přestavby mezi sóly a duety, kdy se všichni sjednocovali v taneční choreografii, nebo v záměru rychle a efektivně přestavět prostor. Nezřídka tyto výstupy vypointovali do gagu. Z tohoto hlediska byla výrazná právě svou nenápadností Alžběta Tichá, jejíž pochodující postava s kufříkem na flétnu úsměvně kontrastovala s její disciplínou na laně. Jako vzdušná akrobatka opět prokázala vědomou sílu, pružnost a odvahu.

Tempo inscenace udržovala živá hudba vzájemně již sehrané dvojice Tomáše Jiráka a Jakuba Koláčka. Lehký propad v celkovém dění z mého pohledu nastal snad jen ve chvíli, kdy se performeři rozhodli, že rozšíří kapelu a chopili se nástrojů také. Avšak překvapil Jan Jirák, který jako jediný neváhal propojit svůj akrobatický um s hudebním talentem a na baskytaru hrál ve stoji na hlavě.

Představení se neslo od samého začátku na příjemné hladině napětí. Ne, že by nechyběly vzruchy i pády, ale primárně nešlo o kaskádu „dech beroucích“ triků, nýbrž o hledání společného jazyka propojením různých světů. Kolaborace vyzněla jako vizualizovaná radost ze společné tvorby a týdenního inspirativního setkání, jež si dopřálo přesah k režijně vedené práci. Například jeden z rámcových motivů se objevil hned v úvodu, kdy Marica Marinoni popocházela okolo karafy s kladivem v ruce, s nímž manipulovala s obdivuhodnou přesností. Rytmickým podkladem jí byla vlastní, intonačně barvitá interpretace monologu o touze porušovat lákavé zákazy. Točící se skleněná nádoba na bílém podstavci se během představení opakovaně vracela, stejně jako zpěvná italština a se závěrem se znovu objevilo i kladivo, které dokonalo prvotní přání. Střepy se rozlétly do všech stran. Tavené sklo – celistvé, nachystané k naplnění, se roztříštilo. Ovšem, znamenají střepy štěstí? Byla karafa symbolem pro celou skupinu, anebo jen prostředkem k umocnění napětí? Výrazný detail na závěr mi utkvěl v paměti s vtíravým „proč“.

Zatímco artistka obcházela prostor střídmě, Sebastian Krefeld se hned v navazující scéně nechal zavěsit za vlasy a hair hanging využil k ovládnutí celého prostoru, ať už vlál dokola, nebo kráčel ve vzduchu středem jeviště k divákům. Na podobné vlně se pak s disciplínou Cyr wheel opět představila Marica Marinoni, která kovovou obruč ovládala s maximální přesností. A způsobem, jakým se pohybovala v kruhu, a zároveň jak pohybovala kruhem, dokázala navodit pocit ladnosti a lehkosti. O pár výstupů později se Cyr wheel stal nástrojem souboje muže (Krefeld) a ženy (Marinoni). V rámci této hravé přetahované „kdo z koho“ pomyslně zvítězila Marinoni, aby však o kousek dál v čase i prostoru na houpačce (teeterboardu) podstoupila s Krefeldem zápas nový. Jejich duet vygradoval salty vzad s vruty, přičemž pomyslná touha překonat sebe i jeho/ji byla zřetelně cítit. Klidnou mužskou sílu do, obrazně řečeno, společného receptu přimíchal Jan Jirák jak tanečními vstupy ve stylu street dance, tak salty a prvky z pozemní akrobacie a v neposlední řadě s choreografií na točně. Tanečník a akrobat nejprve stál a točil se, poté v téže rotaci balancoval ve stoji na rukách. Jirák už mnohokrát přesvědčil, že sám sobě je výzvou a zdá se, že ho stále baví překvapovat sám sebe těžšími triky. Hned po akci na točně pokračoval ve své „klasice“ na stálkách.

Kolaborace v pozitivním slova smyslu vyvrcholila závěrečným defilé akrobatů, přičemž silný otisk zanechala ženská pyramida. Báze Eva Stará, která dlouhodobě ve svém tanečně-pohybovém výrazu spojuje pevnost a sílu v kontrastu s ladností, až něhou, dokázala vybalancovat na ramenou Alžbětu Tichou a na vrcholu Karolínu Křížkovou.

Společný projekt nadějné generace novo-cirkusových umělců snese srovnání s výstupy evropských škol. V českém kontextu se pak seskupení jeví jako potřebné oživení naší scény se zřetelnou oporou v technice, poctivém přístupu k řemeslu a zřetelné snaze se i nadále rozvíjet.

Hana Strejčková

foto: Vojtěch Brtnický, archiv Feel The Universe Circus Company

 

koncept: Tina Afiyan Breiová, Jan Jirák, Alžběta Tichá

účinkují: Alžběta Tichá, Jan Jirák, Eva Stará, Karolína Křížková, Marica Marinoni, Sebastian Krefeld

hudba: Tomáš Jirák, Jakub Koláček

choreografie: Tina Afiyan Breiová

Psáno z premiéry 15. 7. 2018, Jatka 78.

Publikováno: 24.7.2018