3. 9. 2018, Recenze

Letní Letná No. V – Losers Cirque Company – Vzduchem letí i prázdno

Stává se již tradicí, že jeden z nejprogresivnějších českých cirkusových souborů Losers Cirque Company v rámci festivalu Letní Letná každoročně uvádí premiéru. Letošní novinkou je inscenace Vzduchem. Jde o tanečně – akrobatické rozjímání o létání, překonávání vlastních i kolektivních limitů, o pádech a zlomených křídlech, o touze propojit odlišné a nespojitelné. Výchozím impulsem pro choreografa Matyáše Rambu byl poetický příběh o svobodě, volnosti a lásce – alegorie Richarda Bacha „Jonathan Livingston Racek“.

Talentovaní a technicky vybavení Losers už při minulých projektech přesvědčili, že umí vytvořit zajímavý prostor a navodit atmosféru dychtivého očekávání. V šapitó bylo od počátku lehce zadýmeno, připravená světla předjímala propracovanou souhru světelných paprsků. Jeviště bylo prázdné až na atypické žebříky umístěné v rozích, které mohly svým tvarem připomínat křídla. Nad manéží visela síť vytvarovaná do špičky voliéry či klece jako předzvěst vrcholu a finále. Za pódiem se pak doslova rozprostíral svět výrazného hudebníka Vladimíra Mikláše, jenž dění hudebními nápady střídavě podporoval, ilustroval, anebo silně převyšoval.

S listem papíru v ruce vstoupil na podium formálně oblečený muž. Herec v saku ve velmi pomalém tempu složil vlaštovku. S vysláním skládanky do vzduchu se objevila čtveřice energických akrobatů. Vyluzovali ptačí zvuky a naznačovali pozice letu. Přilétli tak rackové a s nimi jejich touha po svobodě v kontrastu s lidskou touhou vznést se do vzduchu.

Pro soubor je typická technicky náročná pozemní akrobacie na hranici svých limitů zapracovaná do neméně náročných tanečních choreografií, snad nejzřetelněji byla patrná v předchozí inscenaci Kolaps. A zatímco Kolaps by mohl stylem zpracování odkazovat k australským cirkusovým produkcím (například k představení Backbone od Gravity & Other Myths), v novince Vzduchem jsem viděla odkazy k úspěšným Jezdcům choreografky Lenky Vagnerové. Tato v pořadí pátá inscenace Losers Cirque Company jako by těžila z dosud nasbíraných variací a inspirací, byť taneční a artistické výkony nesnížily standardně vysokou laťku.

Jakkoliv se může zdát, že z hlediska celku chybí dramaturgie, našla jsem strukturu ve variabilitě scény Petra Horníčka. Interpreti jako by byli vedeni na sebe navazujícími možnostmi detailně dotažené scénografie. Využívali plně zem, poté vystoupali do výšin na stálky, které měly tvar zvětšených hřebů, pracovali s lanem ve smyslu ovíjení, chytání, svazování apod. A nakonec lovnou síť proměnili v zavěšenou trampolínu. A právě ta se stala ve všech rovinách pomyslným vrcholem představení. Jedním z nejpůsobivějších vizuálních zážitků byla například stínohra, která pomocí světelného kruhu a jeho stínu stvořila území nesvobody, a zároveň její kontrast – vzdušný prostor.

Neustálé fyzické hemžení, mužsko-ženská síla, elegance i charisma, risk a funkční proměny prostoru ve spojení s širokým hudebním rozpětím vytvářely snové nálady i surové obrazy. Vzduchem letěla přání a sny, touha být spolu i bez sebe, také prchavost, pomíjivost, strach, ale i bolest a opuštění. Losers Cirque Company tentokrát neudělala krok zpět, ani dopředu, ale ani výš.

Hana Strejčková

foto: Losers Cirque Company