Rez-ervace - S vlnou skrz krajkový kov

Rez-ervace - S vlnou skrz krajkový kov

Recenze představení Rez-ervace od Hany Strejčkové.

Site-specific cirkusová performance Rez-ervace autorského kolektivu kolem Elišky Brtnické a Stephanie N´Duhirahe, inspirovaná uměleckými objekty sochaře Čestmíra Sušky, se odehrála mezi stromy, vlnou a lany v Kaizlových sadech pražského Karlína v rámci festivalu M3/Umění v prostoru.

Bylo po dešti a v ještě vlhké trávě v pomyslném středu atypické kovové vesničky, či soustavy zrezlých konstrukcí připomínajících třeba cisterny, obrovské nádoby, či bunkry se vzory krajek, postávali a přesouvali se diváci. Pootočili se či popošli vždy tam, kam se opřel silný proud světla a za těmi, kteří se objevovali mezi, v a na objektech, nebo na laně, či v nejrůznějších do krkolomností dotažených pozicích. A zároveň nešlo o pohybově environmentální reflexi rezavě-kovového období světoznámého Čestmíra Sušky, ale o živé umění tady a teď, o hru s upraveným prostorem, který propojil umělce různých cirkusových disciplín a tance k vizualizaci svých i skupinových pocitů z místa za výrazné zvukové podpory hudebníka Romana Džačára.

Oživování nebo osidlování této kovové osady Suškových objektů zahájily ruce pnoucí se skrz konstrukci, kterou všelijak obepínala vlákna vlny na pletení. Pak se s nohama na pevné zemi odvíjela performerka na laně připnutému ke kovu. Odvíjela se i vlna zamotaná do vlasů dalších dvou artistek, jež se vzdalovaly od dvířek kovového domku se vzory. A jakoby se na společnou vlnu namotávaly performerky i diváci. V největší možné blízkosti se tak odvíjelo prozkoumávání objektů a okolí. Výstupy se objevovaly v horizontále i vertikále, příběhy putovaly postupně ovinovaným prostorem.

Práce s lanem byla nápaditá, dokonce zábavná. To viselo zejména mezi kovovými konstrukcemi a vybízelo k chůzi po laně, prvkům v houpačce nebo pozicím v párové spolupráci, i k pohybu shora dolů na větvi stromu. Vzdušná akrobacie, hry s prověšeným lanem i závěrečné omotávání prostoru vlnou čistě a výrazně kontrastovalo s ukotvenou kovovou osadou, kterou se tvůrci snažili prozkoumat do všech detailů. Jedna Suškova cisterna byla hájemstvím zvukaře. Druhá se v jednu chvíli rozezvučela údery paliček a následně s tanečními variacemi se mi vyjevil silný obraz ptáka tlukoucího křídly o klec. Třetí se proměnila v doutnající kotel, z něhož namísto jisker vyskakovaly pingpongové míčky a kužely. Nasvícený dým valící se vzorkem kovové nádoby dodal na poetice všem výstupům ve své blízkosti: tanci s kuželem, žonglování i pozemní akrobacii patřily k nejzajímavějším toho večera.

Energie se dynamicky přelévala na jednotlivé ostrůvky dění. Každá z pěti akrobatek měla svá sóla, a to na laně, s kužely nebo v tanci. V paralelních obrazech pak dotvářely prostor svým rukopisem, například společný pohyb na střechách pěti vystavených objektů nabídl akrobacii, zejména výdrže ve stoji na rukou a tanec s prvky kontorsionistiky. Pomalé stmívání, třepotání křídel ptáků ve větvích stromů a postupné stírání vyhrazených prostor pro diváky a performery vytvářelo příjemnou atmosféru události. Artistické výkony působily vyrovnaně, i když z hlediska svého vývoje je některé akrobatky v Rez-ervaci nijak významně neodlišily od svých předchozích prvků, variací či kompozic. Hostování Alžběty Tiché pak působilo jako příliv osvěžujícího větru.

S vpádem tmy bylo vidět méně doširoka, úhel pohledu se zúžil na výkon a mizelo povědomí o celku. Závěrečné zalátání místa pletací vlnou, jež se natáhla ve všech směrech mezi objekty, žel, už tolik jako „rozplétavý“ úvod nevyniklo. 

Umělecky kultivované oživování venkovního prostoru vnímám primárně jako pozitivní krok k hlubšímu uvědomování si místa, kde žijeme, které nás obklopuje a které dokáže oslovit opravdu tu nejširší veřejnost bez špetky nadsázky. Rez-ervace provázala veřejný park, vizuální umění a pohyb, a také rozpohybovala prostor. Vyšších met a cílů netřeba.

Autorky, koncept: Eliška Brtnická, Stéphanie N´Duhirahe a dále v pohybu: Markéta Vacovská, Alžběta Tichá, Lucie N´Duhirahe, Stéphanie N´Duhirahe, Morgane Widmer, hudba: Roman Džačár, light design: Prokop Vondruška, produkce: Dagmar Bednáriková, Cirkus Mlejn.

Psáno z představení dne 3. 8. 2017. 

 

Publikováno: 08.08.2017