Dobrodružná perspektiva

Dobrodružná perspektiva

 

Recenze představení L´Avventura do Hany Strejčkové.

Představení L´Avventura připomínalo pomalu se rozjíždějící perpetuum mobile, které postupně nabíralo na rychlosti, sem tam vybočilo z cesty, či obrazně vybuchlo s přívalem energie, až nakonec vzplálo. K vytvoření okouzlující divadelní magie, která se točila okolo interiéru baru či domu, stačily černé desky, zrcadla, lepenka, pár plošných předmětů a autentická fyzická přítomnost tvůrců. Clunker Circus přivezl na Jatka 78 inscenaci, v níž dva mladí finští artisté Jori Reunanen a Rasmus Witikka vynikali svým smyslem pro detail – zejména pro párovou souhru, práci s rekvizitou, prostorové rozmístění.  L´Avventura však neměla nic společného s prvotními asociacemi dobrodružství, ani například s L´Avventurou Michelangela Antonioniho, byla dobrodružnou ve smyslu objevování možností, jak otáčet svět naruby, aniž by se divák musel stavět na hlavu.

Na počátku vešel do ztichlého prostoru Jori Reunanen. Na střed forbíny dotlačil kolmo postavenou desku. Stál, díval se, oblékl si sako. Z kapsy vytáhl lepenku a na černou plochu nalepil čáru. Jak se o čáru opřít? A tak se z čáry stal stůl. Ke stolu vytvořil židli, lampu a na stůl „položil“ dvě plošné rekvizity ve tvaru lahve a sklenice. Do změny uvadajícího rytmu rázně řízla pila, která vyznačila otvory, snad okna, dveře. Nebylo ani tolik podstatné, co řeže, ale kdo řeže. Objevila se ruka a vstoupil herecký partner. Najednou byli dva, první přesvědčivější herecky, druhý jistější v saltech. První byl rozehrávač a bez druhého by zase nedosáhli pointy. Načasování změn fungovalo jako tání ledovců. Scéna se vždy na samé hraně udržitelnosti a předvídavosti proměnila a začala znovu růst, především v jiném směru. Princip otáčení perspektivy jednou vyřčeného v opakujících se vzorcích a schématech tvůrci udrželi po celou délku a s každou kapitolou o kus vygradovali.

Během představení nezaznělo jediné slovo, jen některé výstupy podržel rytmus nebo podmalovala hudba. Přesto protagonisté nesklouzávali k popisné pantomimě, oba byli dostatečně výmluvní svými pohledy a akcí. Například z běžného obcházení paravánu z černé desky, kdy jeden zašel a druhý v návaznosti na předchozí pohyb vyšel nebo vyskočil, udělali příjemný pohybový kolotoč, a to pomocí akrobacie, zrychlováním a zpomalováním. Akce byly, až na několik hodně dynamických choreografií, většinou pomalé, dokonce zpomalované, a přesto všechno jako by hodinové představení trvalo jeden mžik.

Zásadním scénografickým prvkem bylo vedle černých ploch velké zrcadlo složené z menších kousků do jednoho panelu zavěšeného od stropu, vždy pod různým úhlem. Odráželo obraz na podlaze, nejprve vytvořený ze sametové opony, která vypadala jako valící se láva, poté opět z linií z barevné lepenky. Rozeznávali jsme čáry a z nich bar, postel, lampu. To, co již jednou bylo nastoleno, ukazovali doslova v jiném světle, poloze i situaci. Finální sestavení domu z desek původně položených jako podlaha a akční zabydlení bylo nadmíru skvělým vyvrcholením cesty, která započala u černého panelu.

L´Avventura oslovila svým smyslem pro jemný chlapecký humor a jednotlivými detaily. Dlouhé byly snad jen přestavby – přechody mezi scénami, chvílemi neustále opakovaný vtip přestával být legračním. Ale jako celek působilo představení jednoduše, lehce a uchopitelně, nijak burácivě hřmotně či uhnaně. Umělo vyloudit úsměvný údiv, potěchu a probudit zvědavost, co ti dva ještě vymyslí. Ve srovnání například s belgickou mužskou dvojicí Robert & Frank/ Frank & Robert, která se českému publiku představila vloni s představením To Break: The Window of Opportunity v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, se Finové nezahltili zbytečnými efekty, nadbytečnými dekoracemi, ani barvami, naopak se drželi svých linií a ploch. Zatímco Belgičané především přinášeli rekvizity a rozestavovali je do kompozic, Finové zpravidla předměty odkrývali, následně všechny zužitkovali a navrch přidali dávku kvalitní párové akrobacie.  Sestava mladých cirkusáků pod režijním vedením Maksima Komara  předvedla, že méně je mnohdy nejvíc a vytvořila vděčný kousek pro všechny generace.

Režie: Maksim Komaro, hrají: Jori Reunanen, Rasmus Witikka, Rekvizity: Eveliina Hämäläinen, Kostýmy: Suvi Hänninen, Producent: Petteri Jakobsson, Produkce Clunker Circus, Espoon Sirkus, Maracat Caravan. Premiéra 10.112016.

Psáno z pražské reprízy dne 4. 10. 2017, Jatka 78.

foto: Clunker Circus

 

Publikováno: 08.10.2017