Chvíle pod vlivy

Chvíle pod vlivy

Recenze představení Under od Barbory Etlíkové.

Ve dvou pozdních říjnových dnech hostovalo v prostoru Jatek 78 švédské uskupení Cirkus Cirkör s třetím dílem stejnojmenné inscenační trilogie Under režiséra Olle Strandberga. Stěžejní úlohu zde má vzdušný živel, jehož působení artisté i diváci často pociťují doslova na vlastní kůži. Už při čekání na začátek představení vane sálem silný vzdušný proud. Během konverzace se sousedy je proto nutné (alespoň v předních řadách) zvyšovat hlas a obléknout si teplejší svršky. Hned v úvodu se tak do podvědomí silně vryje představa, že má dynamika prostředí silnou fyzickou působnost.

Další dění na tento základ navazuje a vzbuzuje množství různorodých pocitů. Vedle těch převažujících příjemných, spjatých s uvolněnou schopností artistů nechat se v číslech inspirovat atmosférickými vlivy, vzbuzuje dění také mrazení z morbidní ochoty postav vyjít vstříc smrtelným nebezpečím a z jejich nekompromisního nezájmu udělat cokoliv pro svou záchranu. Jejich parta ostatně už svou vizáží (artistky mívají tmavě nalíčené rty, kostým v mnoha případech tvoří ošuntělé svetry bledých odstínů …) a prkennými, somnambulními pohyby působí jako spolek „nemrtvých“. V jednom z nejmorbidnějších obrazů se postavy nechávají válcovat obřím hráblem na sníh, které s lhostejným výrazem udržuje v pohybu jeden z artistů. Po každém „přejetí“ se jejich těla dostávají do jiných poloh naznačujících, že si to „mrtvoly“ vesměs užívají.

Obecně v Under převažuje chuť k životu. Mezi postavami panuje všeobecná důvěra, což je patrné i přesto, že se místy všechny dostávají do pozic médií, ve všem podřízených dynamice prostředí. Například už v prvních scénách artisté střídavě upadají do strnulosti a nechávají se nesmyslně přenášet svými bdělými kolegy, již si s nimi v nečekaných chvílích mění role. Ti „spící“ se na své druhy zavěšují s dětsky bezprostřední samozřejmostí. Postavy se podobně bezelstně oddávají také vlivům počasí. Až euforickou radost ve mně vyvolal pohled na provazochodkyni, když kráčela proti silnému vanu z větráku, pohrávala si přitom s kabátkem, který za ní vlál, a zdálo se, že každou chvíli oba odlétnou. Svou spontaneitou působil neméně silně pohled na zpěvačku, která se během éterické písně několikrát i s mikrofonem přesouvá jako pod vlivem větrných poryvů. V pozdějším čísle se ženy setkají a nálady těchto výstupů se v něm spojí. Provazochodkyně nejistě kráčí po laně a zpěvačka jí do mikrofonu určuje, jak se má pohybovat. Atmosféra je velice bohatá: somnambulnost se tu prolíná se spontaneitou, vzájemnou důvěrou, radostí z pohybu a éteričností zpěvu.

Režisér Olle Strandberg dokáže postupně otevírat diváckou imaginaci a publikum tak připravuje k velmi citlivému a komplikovanému vnímání čísel. V mém případě se to výrazně projevilo v jednom ze závěrečných obrazů, kdy artista vystoupá na vyvýšenou plošinu, dlouho zírá před sebe a následně, s toporným držením těla, velmi pomalu přepadává vzad. Osobně jsem se u této scény choulila strachy, což se mi při sledování čísel „s patrným rizikem“ moc často neděje. Nemyslím si, že to bylo tím, že se jednalo o výjimečně náročné číslo nebo o obzvlášť působivý efekt. Možná to zapříčinila skutečnost, že se v kontextu představení jednalo o mimořádnou situaci. Artista sice jako obvykle odmítal cokoliv viditelného udělat pro odvrácení nebezpečí, jenže hrozba tentokrát neexistovala jako obvykle hlavně v představách, nýbrž fyzicky. Mysl vychýlená z již navyklého běhu pak instinktivně zbystřila a nechala se pohltit. Možná hrály roli podstatnější příčiny, každopádně byla patrná hlavní přednost této inscenace: schopnost roznítit v publiku vitální pudové emoce a vést ho k intenzivnímu prožití přítomné chvíle.

foto: Cirkus Cirkör

 

Publikováno: 05.11.2017