Novocirkusová výtvarnice, která myslí na každý detail - Kristýna Záveská

Novocirkusová výtvarnice, která myslí na každý detail - Kristýna Záveská

S Kristýnou Záveskou rozmlouvala Tereza Kopecká

S Kristýnou Záveskou jsme si povídaly uprostřed sychravého podzimního dopoledne v příjemném prostředí pražské kavárny Mamacoffee. U šálku zeleného čaje jsme hovořily jak o kostýmní tvorbě, tak o fenoménu Cirku La Putyka, který na českou divadelní scénu vstoupil v roce 2009 a od té doby jeho jméno skloňují ve všech pádech nejenom diváci a odborná veřejnost v České republice, ale i lidé daleko za našimi hranicemi. Kristýna Záveská je manželka principála Cirku La Putyka Rosti Nováka a vizuální stránka uváděných inscenací je v její režii.

Jak dlouho se věnujete kostýmní tvorbě a co Vás k ní přivedlo?

Vymýšlet kostýmy mě bavilo od malička. Nevím, zda se tomu dá říkat přímo kostýmní tvorba, ale mé první realizované návrhy byly pro taneční představení a točily se kolem tanečníků. Poté šlo o jednodušší návrhy, které jsem vymýšlela pro různé události, některé i z komerční sféry. Klasický divadelní kostým jsem si vyzkoušela až s La Putykou.

Studovala jste nějakou střední či vysokou uměleckou školu?

Vůbec, jsem nepolíbená. Chtěla jsem studovat scénografii na střední škole, ale všichni mě od toho zrazovali. Říkali, že to nemá cenu. Kamarád mi v osmnácti předpověděl, že budu stejně jednou dělat kostýmy, protože jsem se k tomu neustále podvědomě vracela. Měl pravdu.

Jaký máte vztah k cirkusu? Chodila jste na něj jako malá?

Byli jsme párkrát s rodiči na klasickém cirkusu se zvířaty a musím říct, že jsem ho v tu dobu dost nesnášela. Byl tam příšerný rámus a myslím, že jsem občas uronila i slzičku nad tím, jak tam ty zvířátka trápí. Teď se ale s dětmi chodíme dívat. Já teda méně často než zbytek rodiny.

Jsou tradiční cirkusové kódy inspirací i ve Vaší současné kostýmní tvorbě?

Určitě ano, ale myslím si, že zrovna novocirkusová představení neděláme stejně. Vytváříme je jinak. Samozřejmě na to mají vliv i finance. Kolik na to máme peněz, to je jedna věc. Záleží také na tom, kdo představení dělá, zda je připravené dopředu, anebo se tvoří za chodu, což je práce velmi intenzivní, věci se postupně mění a dotváří.

V čem je pro Vás cirkusový kostým výjimečný?

Vymýšlím nové věci a hledám způsoby jak je zrealizovat. Není to jako navrhovat přehlídku či kostýmy do obchodů. Je to úplně něco jiného, protože novocirkusový kostým musí mít spoustu funkcí, na které je potřeba dávat pozor z mnoha důvodů. Třeba už jen proto, aby akrobati či herci neměli sedřené nebo spálené nohy, a to je to nejmenší. V potaz se musím brát mnoho detailů, které například u činoherního kostýmu nejsou tak zásadní. Nejhorší je, když se změní role v průběhu inscenaování. Pak se celý kostým musí vymyslet jinak, aby na dané osobě zase správně fungoval.

Pro mě osobně nejde ani tak o novocirkusový kostým jako o to, že mě to baví, že dělám něco, co má smysl a v tom je pro mě výjimečné navrhování kostýmu pro Cirk La Putyka. Člověk do toho vkládá maximum. Baví ho o všem přemýšlet a přemýšlí nad tím neustále. Není to, jako když děláte práci, kterou dokončíte, a dál už vás nezajímá. Naopak, pořád myslíte na detaily, které by se tam daly dát a které by mohly celou inscenaci oživit. Je to kolektivní práce. Všichni lidé se snaží, aby to bylo co nejlepší, a to mě na tom opravdu baví.

Inscenace Cirku La Putyka jsou plné rozmanitých kostýmů, jaké jsou úskalí jejich tvorby?

Největším úskalím je to, aby se v kostýmu mohli herci a akrobati dobře a plynule hýbat, aby jim nepřekážel a aby pro ně nebyl nebezpečný a neohrozil je. Například při různých skocích. Když se něco rozváže a kus kostýmu spadne někomu do očí, tak je to opravdu nebezpečné a není to žádná sranda. Flexibilita kostýmu a to aby herci dobře viděli, je zásadní. Úskalí je zde samozřejmě mnoho. Záleží, na čem právě pracujeme. Teď zrovna vymýšlíme něco úplně specifického. Přemýšlíme nad technologií, takže neustále diskutujeme nad nápady.

Je to tak, že nejdříve načrtnete svoji představu na papír a pak hledáte potřebné materiály a rekvizity?

Spíše je to tak, že mám nějakou vizi, o které vzájemně diskutujeme. Teď už mi Rosťa nechává volnou roku, avšak stále mi do toho mluví nejvíc ze všech. Nikdo jiný, s kým pracuji, mi do toho tolik nemluví. Tím že je to v rodině, je to ale pochopitelné. Zrovna naše poslední debata byla velice bouřlivá. Každý máme svůj pohled na určitou věc a snažíme se najít společnou cestu, která si udrží jednotnou linku. Když se představy moc míchají a dělá se to z části podle názoru toho a zčásti dle názoru onoho, tak to není nikdy jedna věc. Je to prostě míchanice.

Je pravda, že mi manžel do všeho mluví, ale já jemu také. O všem diskutujeme a myslím si, že je to v pořádku, patří to k naší práci a není to na škodu. Když pomineme určitá úskalí, která sebou diskuse přináší, tak jsem si jistá, že je dobře, že se na tom podílíme společně, jelikož vše se vzájemně propojuje.

Pomáhá vám někdo s výběrem materiálů a technologií střihů jednotlivých návrhů?

Pomáhají nám dvě návrhářky, které si říkají Chatty, a také Josefína Bakošová a Jana Skořepová. Když potřebuji ušít něco složitějšího, tak jdu za nimi, podle toho kdo se čemu věnuje a na co je šikovný. Řeknu, že potřebuji například takovéto a takovéto kalhoty s vestou. Pak spolu diskutujeme, oni mě přesvědčují, že to nepůjde a já jim odpovídám, že bych opravdu potřebovala, aby to takhle šlo. Nakonec přinesu látku, ze které bych danou věc chtěla ušít. Na ni mi řeknou, že je fakt hnusná a jakou já mám z toho pak radost, když je to takhle pěkně „hnusné“ (smích). Jde o to, že ne všechny materiály musí být krásné a dokonalé, aby přinesly ten správný dojem. V cirkusovém představení to platí dvojnásob.

V současné době mohou diváci vidět tři odlišná představení souboru Cirku La Putyka. V čem se lišil proces tvorby kostýmů jednotlivých představení?

Inscenace La Putyka vznikala na koleni bez jakýchkoli finančních prostředků. Hledali jsme věci po sekáčích a různě je kombinovali, dávali dohromady a došívali. Snažili jsme se udělat kostýmy divoké a myslím si, že do té hospody se to hodí. Nechtěli jsme, aby herci byli upravení. Vytvořili jsme kýčovitě divokou směs, kterou by si diváci byli schopní vytvořit sami, i když by tahle asi nikdy do hospody nešli. Hrozně mě potěšilo jedna věc: během doby, kdy se zkoušela a hrála La Putyka, lidé, co chodili normálně oblékaní, začali postupně měnit svůj vzhled a upřednostňovat divoké barvy. Všichni jsme si postupně vytvořili svůj osobní La Putykářský styl. Up and down je úplně jiná inscenace, která je velmi poetická a z toho vychází i kostýmy.

Slapstick Sonata byla naopak připravována dlouho dopředu, takže se vědělo, co se bude hrát a vymýšleli se pouze detaily. Zde jsme hodně řešili funkčnost kostýmů pro akrobaty, aby jim kostýmy nepadaly, netrhaly se či jinak nepřekážely. Naštěstí naši herci a akrobati už jsou zvyklí na to, že mají na sobě něco divného a snaží se to vzít do hry, aby to nebylo pouze prvoplánové. Pracují s detaily kostýmu, protože zjistili, že jim to pomůže v herecké části představení. Vědí, že jim nedávám nic jednoduchého.

Jak je to s líčením akrobatů a herců v představeních Cirku La Putyka?

Vytváření vizuálu herců byla v podstatě moje hlavní práce skrz kterou jsem se postupně dostala k vytváření kostýmů. Snažím se vymyslet něco originálního, aby to nebylo stejné jako jiné novocirkusové věci. Nápady se hodně odvíjí od mojí práce, která je spojená s módou a designem. Snažím se do nich vnášet prvek, který je charakteristický pro cirkus. U make-upu často například řeším to, aby hercům a akrobatům nestekl při představení, protože při něm bývá hodně teplo. Používám divadelní líčidla a různé vychytávky proti pocení, ale moc to nefunguje. Když je hodně velké vedro, tak make-up steče, ať se snažím sebevíc. Někdy je líčení propojené zároveň s kostýmem, jako například v Up End Down. Tato inscenace je velmi poetická, hraje si s tématem zrození, lásky a smrti, takže když se make-up rozteče, umocní hercův projev.

Vymýšlíte i rekvizity? Ve Slapstick Sonatě mě velmi zaujala scéna s pávem, jehož kostým je tvořený badmintonovými pálkami?

Ano, vymýšlím. Zrovna toto jsme vymýšleli s režisérem a přemýšleli jsme nad tím, co všechno by se tam z těch pálek dalo udělat. Nakonec jsme vytvořili jen křídla, která jsou jednoduchým nápadem, avšak velmi efektním a zábavným.

Asi nebylo nejlehčí sehnat tolik starých badmintonových pálek?

To teda nebylo. Prohledávali jsme sklepy všech příbuzných a sháněli rekvizity, kde se dalo. Všechny pálky tedy nejsou úplně staré, a tak jsou maskované, aby to nebylo úplně vidět. Hezky jsme je přestříkali a nikdo nic nepozná.

Vrátím-li se k technologiím, tak technologii rekvizit a scénografie nám pomáhá vytvářet firma Scénografie. Dělá s námi Hynek Dřízhal, takže když je něco složitého, tak to vlastně vymýšlí on. Vytvářet scénografii pro cirkus není jednoduché. Zde používáme nejenom nápady, ale musíme brát v potaz mnoho věcí, které nesouvisí s kreativitou.

Máte tři děti. Jak  vnímají cirkusové prostředí, které je obklopuje?

Skáčou salta. Doslova všude. V každém parku na mě koukají divně, protože děti lezou na místa, kam se vůbec nesmí a volají hůrá, aniž by se něčeho držely, což samozřejmě obnáší i to, že se o ně dost bojím. Mám o ně strach, protože děti si neuvědomují, že to co vypadá na jevišti jako jednoduchá záležitost, je opravdu hodně nebezpečné. Je až s podivem, že jim to nedojde a opravdu si myslí, že si to mohou jen tak zkusit.

Myslíte si, že půjdou ve vašich šlépějích?

Nevím, záleží na nich. Mají to zatím vymyšlené tak, že ano, ale nechávám to na jejich výběru a cíleně je k tomu nevedu. Prostřední chodí na gymnastiku, ale ten si to přál sám. Svět cirkusu je hodně baví, má totiž svoje kouzlo.

foto: Cirk La Putyka
Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Publikováno: 30.10.2012