Očima Adama Jarchovského (výtah ze studie)

Sociální cirkus (social circus) je dynamicky se rozvíjející forma práce, která využívá cirkusové umění jako prostředek k dosažení kladných výsledků v sociální a psychické stránce osobnosti a v motorických dovednostech.  Myšlenka sociálního cirkusu začala vznikat v jižní Americe, kde cirkusoví profesionálové učili děti a mládež z ulic (tvz.  street kids).  Social circus se ukázal jako úspěšný v prevenci kriminality a jiných sociálně patologických jevů.  Principy sociálního cirkusu se začaly rychle šířit po světě, vznikaly cirkusové školy se zaměřením na práci s mládeží. Sociální cirkus se neprofiloval „jen“ jako volnočasová aktivita, ale svůj potenciál dále rozvíjel.  Vznikaly metodologie, social circus přijímal přístupy sociální práce a profesionalizoval se právě tímto směrem.  

Social circus nabízí celou škálu činností. Cirkusové umění obsahuje žonglování, akrobacii, klaunérii, tanec, muziku a další.  Tyto činnosti jsou rozličné a každý si může najít to své. Každá aktivita vyžaduje rozlišné dovednosti, které si prostřednictvím každé z nich člověk osvojuje a trénuje.U žonglování to je především trpělivost, píle, soustředění a koordinace oko – ruka. Akrobacie vyžaduje důvěru ve své tělo, jeho znalost, důvěru v partnera a trenéra. Klaunérie je o pozitivním přístupu, optimismu, umění udělat si ze sebe legraci a nebrat se moc vážně.

Lektor z pozice neformální autority zastává pestrou paletu rolí. Mezi ně patří: dospělý, přítel, trenér a sociální pracovník. Propojení těchto rolí dává lektorovi možnost účinně působit na mládež a využívat svých znalostí a dovedností k celkovému pozitivnímu vývoji svých žáků.

Mládež se ale nestala pouze jedinou cílovou skupinou, se kterou by měl sociální cirkus zkušenosti. Našel terapeutické uplatnění, při práci s mentálně a fyzicky hendikepovanými lidmi a dalšími skupinami. Při této práci se nechal inspirovat například dramaterapií a obohatil ji o své principy a prostředky.  Právě v tomto kontexu proběhl koncem listopadu mezinárodní workshop social circusu v pražské psychiatrické léčebně v Bohnicích. Cirkusoví lektoři ze Španělska, Velké Británie, Německa, Maďarska a České republiky si kladli za cíl zjistit potenciál sociálního cirkusu při práci s různými pacienty psychiatrické léčebny. Během tří dnů proběhly workshopy na různých odděleních, během kterých lektoři s pacienty připravovali velké představení, které mělo být prezentováno čtvrtý den v Divadle Za plotem.

Během týdne se při opakovaných návštěvách prokazatelně projevila aktivizační schopnost sociálního cirkusu. Lektoři ze tří skupin se shodovali na vývoji situace při druhé a třetí návštěvě. Zatím co během první návštěvy se přidali jen ti nejaktivnější a komunikačně otevření pacienti, při druhé a třetí se nezřídka účastnila většina pacientů. Pacienti se stávali otevřenější a sami se ucházeli o místo ve čtvrteční show. Vzpomínám na moment, kdy je jedné ženě na oddělení závislostí po dvou dnech vytrvalého tréninku konečně podařilo roztočit plastový talíř na tyčce. Podívala se na mě a řekla: „ Myslíte, že bych tedy mohla vystupovat s vámi?“ Po (samozřejmě) kladné odpovědi se již samostatně připravovala a vytvářela si své vystoupení s kolegyněmi z oddělení, které ovládly točení talířem před ní. Těchto momentů bylo více a každý lektor, který v Bohnicích během tohoto týdne byl, by jistě přidal mnoho dalších. Samotné vystoupení předčilo naše očekávání. Do programu se zapojilo několik desítek pacientů a jejich výkony byly skutečně obdivuhodné.

Po závěrečné zpětné vazbě lektorů jsme jednoznačně došli k závěru, že social circus do práce s touto cílovou skupinou patří a umí pro ni být velice přínosnou aktivitou.

Již během tří dní jsme zaregistrovali následující:

-          Aktivizace pacientů.

-          Pozitivní vývoj v komunikaci s lektory.

-          Zlepšení komunikace mezi samotnými pacienty.

-          Růst sebevědomí.

-          Zážitek vlastních úspěchů.

-          Radost ze zajímavé nevšední činnosti.

-          Ventil kreativity pacientů.

-          Pacienti si uvědomili své možnosti a potenciál svého těla.

Jsem přesvědčen, že kontinuální činnost v léčebně by tyto výsledky jen umocňovala. Kurzy by byly strukturovanější.  Díky možnosti individuálního přístupu, by bylo možné navázat hlubší vztah lektor – pacient a získat tak prostředek pro kvalitnější práci. Kurzy by opět směřovaly k vystoupení, které by motivovalo pacienty k samostatné přípravě.

Na závěr bych rád citoval jednoho lektora, který na závěrečné diskusi řekl. „Neříkám, že social circus je nejlepší terapie, že je něčím výjimečná, že umí mnohem víc a je lepší než jiné. Říkám jen to, že je to naše cesta, jak těmto lidem být přínosný a obohatit je … a podle všeho dobrá cesta."