13. 2. 2019, Recenze

Cirkopolis No. I – PSiRC – Na hraně

Katalánské trio PSiRC nadchlo publikum festivalu Cirkopolis. Anna Pascual, Wanja Kahlert a Adrià Montaña objíždí se svým autorským projektem Acrometria evropské scény již mnoho let a i tentokrát nabídli divákům akrobacii plnou risku, emocí i rafinované hry s předměty.

Představení otevřela Anna Pascual akrobacií na čínské tyči, na které předváděla rázně zastavované pohyby. Pohled na ně publiku způsoboval nejeden obdivný i úlevný výdech. V poslední chvíli zastavovanými pohyby se dostávala vzhůru i zpět k zemi, úplného vrcholu už však nedosáhla. Vyvstala tedy otázka: dostane se tam někdy zpátky?

Artisté postupně uvolňovali lana vyvažující tyč, což jim umožnilo působivou hru s rozložením vlastních sil. Ať už šlo o manipulaci s Annou jako poddajnou loutkou, artistickou mrštnost Adrià Montañi, nebo „koňskou“ sílu Wanji Kahlerta, který na zátěž rozložené konstrukce a lan nakonec zůstal sám. Katalánské trio si pak v průběhu inscenace ještě pohrávalo s dřevěnými kvádry. Byly jim skrýší, útočištěm, nebo je sestavovali do konstrukcí umožňujících nový druh pohybu. Smysl využití kvádrů pro komicky laděné scénky, které celou strukturu inscenace spíše rušily, už ale tak jasný nebyl.

Ještě jasněji totiž tito artisté pracovali bez kvádrů, pouze s různou silou a velikostí vlastních těl. Příkladem může být párová akrobacie v podání dvou artistů, která působila velmi jemně a mužně zároveň. S artistní jednoduchostí, která byla na Acrometrii tím nejsilnějším, souzněly jednoduché kostýmy i instrumentální hudba Sofie Tuchscherer a španělského umělce Dalmaua Boada, jejíž sílu podtrhovaly časté pauzy úplného ticha.

Anotace inscenace avizovala manipulaci s objekty i těly. Divák se dočkal obojího zároveň. Ve chvíli, kdy se trio nesnažilo o komicky laděné výstupy, využití objektů fungovalo. Divák pak dokonce místy sledoval jakési smývání rozdílů mezi kvádrem a tělem, neboť artisté s dřevěnými obejkty i těly manipulovaly dosti podobným způsobem.

V představení nečteme příběh, ale cítíme obdivuhodnou, postupně se uvolňující energii, která jakoby v průběhu inscenace teprve narůstala. Až díky ní dosáhnou artisté společně katarze v samotném závěru. V tu chvíli totiž člověk porozumí, proč se Anna v úvodu už nedokázala dostat zpět na vrchol tyče. Spojí-li se totiž po určitém smíření všichni tři artisté dohromady, dosáhnou přece jen mnohem výš.

Barbora Schneiderová

 

foto: David Konečný

Fotogalerii k představení najdete zde.