Cirkopolis NO. II – Zinzi & Evertjan – Tvrdá křehkost

Jak dlouho bude plamen svíčky skomírat, než se zadusí v uzavřené sklenici? Úvodní scéna představení MEMO, které jako svou režijní prvotinu vytvořila holandská artistka Zinzi Oegema s belgickým akrobatem Evertjanem Mercierem, předestřela téma vztahových kotrmelců. Fyzický duet se prostředky skvěle ovládnuté párové akrobacie zaměřil na dilema „otcovství“.

V prázdném prostoru jeviště stála uprostřed zavařovací sklenice, v ní písek a na něm ležela čajová svíčka. Artista ji zapálil. Vstoupila dívka, uzavřela víko sklenice, postavila se na ruce a vydržela ve stojce, dokud plamínek nezhasl.

Zatímco Evertjan velice snadno ztrácel napětí v těle i ve výrazu a snažil se o fyzický i o činoherně civilní herecký projev, Oegema se bravurně vyjadřovala pouze pohybem a tancem. Mladý muž totiž na rozdíl od své partnerky neměl zábrany promlouvat z jeviště. Jeho protrahovaný monolog o strachu z rodičovské zodpovědnosti smazal okamžitě prvotní fascinaci artistickou technickou vybaveností a ve výsledku na mne působil jako klišé sdělované s trapnou snahou o interakci s publikem. Se závěrečnou, až úzkostlivě vyslovenou otázkou na hranici směšnosti: „Kdo se postará o mne?“ se naštěstí představení vrátilo k vyprávění řečí nového cirkusu.

Protagonisté si vymezovali svůj osobní prostor. Na druhou stranu si potřebovali být navzájem nablízku. Zkoumali, jak si ubližovat, jak si projevit přízeň i nenávist, jak být spolu i sami zároveň. Zvolená disciplína párové akrobacie velmi dobře sloužila k vytváření emočně nabitých vztahových obrazců. Choreografie čítala i náročné prvky; Zinzi Oegema například kráčela ve výšce okolo hlavy partnera tak, že našlapovala na jeho ramena a ruce. Jinde zase artistka stála na jeho ramenou a vykláněla se do různých směrů. Dále zařadila salta, prudké pády, balanční výdrže na rukou partnera, ale i na jedné ruce.

Jedním z pohybových principů bylo vyhýbání se rozhoupané zavařovací sklenici s rozsvícenou lampou uvnitř, která visela od stropu na dlouhém řetězu. Komíhání zavěšeného světla dodávalo akrobatickým trikům další rozměr napětí. Ryze pohybové pasáže byly natolik výmluvné, že herecké a verbální vsuvky působily oproti tomu křečovitě, až amatérsky. Další otazníky mi naskakovaly u přímočaře ztvárněného násilí. Dokud se zhmotněná touha ovládat jeden druhého projevovala například ve skocích, v dynamice, zrychleném dechu, byla uvěřitelná. Jakmile prostorem zasvištěla první facka, zpozorněla jsem, zda je konkrétní projev nadřazenosti či zoufalství pokusem o expresi hodnou psychologického dramatu, nebo nevydařený trik.

Z hlediska celku se střídaly efektní či prvoplánové vizuální scény s profesionální cirkusovou dovedností a nezpochybnitelnou souhrou. Jediný scénografický prvek – zavařovací sklenice – buď funkčně zapadaly do kontextu dění a artisté je věcně využívali, anebo byly jen popisnou dekorací. Představení MEMO mi obrazně připomínalo zmrzlinový pohár s mnoha kopečky zmrzliny různých druhů, které se však chuťově propojují jen málo, za to se roztékají do pestrobarevné kaše. Věřím však, že pohybový dialog mladého páru o společné budoucnosti by jistě získal na divadelní působivosti pod rukama zkušeného režiséra.

Hana Strejčková

 

foto: David Konečný

 

Publikováno: 17.2.2019