Cirkopolis NO. III – Lonely Circus – Masse Critique

Letošní festival Cirkopolis v duchu své tradice uvedl komorní projekty postavené na rozličných cirkusových disciplínách a materiálech. Představení Masse Critique francouzského souboru Lonely Circus, které celou svou podstatu doslova „vytěžilo z kamene“, tak považuji za jednu z vlajkových lodí šestého ročníku.

Francouzský provazochodec Sébastien Le Guen, autor sysifovského konceptu o čtyřech mužích a kamenné zídce, do České republiky zavítal minimálně potřetí. Téměř před šesti lety se v Paláci Akropolis představil s titulem Fall, Fell, Fallen, kdy shodně s názvem hledal limity ve svém umění ekvilibristiky a na mnoho způsobů klesal k zemi. Soubor Lonely Circus se poprvé představil v ČR na mezinárodním festivalu nového cirkusu Cirk-UFF v Trutnově se svým pouličním projektem Le poids de la peau.

V představení Mass Critique performeři intenzivně zkoumali vztah muže a kamene. Moje představivost se roztočila od prvního pohledu na hrací plochu. Čtyři chlapi „jen“ stáli na zídce, ze které se při sebemenším pohybu drolila suť. V šedých dobře padnoucích oblecích mi dokonce připomněli francouzského soukmenovce Fantomase. Na ruce si natahovali rukavice a při tom balancovali, jen aby ustáli vážnost situace; snažili se nevybočovat, nevypadávat z řady. Ať už měli navozovat pocit, že jsou pevní jako skála, prolog mi přinesl na mysl čísi citát: že život je jako kámen hozený do vody, který plave, klesá na dno a pak čeká, až mu někdo podá pomocnou ruku. Zápolení s rozpadající se zídkou a propracovaná pravidla, kdo komu pomáhá a kdo o koho se opírá, nepůsobilo nijak nebezpečně, naopak velmi komicky.

Celek nebyl jednoznačný, ani předvídatelný.

Chvílemi se představení odehrávalo jako atypický koncert, kde zdrojem zvuku byl opět kámen, nebo připomínal živou instalaci, jež se hemžila rutině pohybujícími se muži s kameny. V neposlední řadě v sobě protagonisté nezapřeli klauny, kteří například poskakovali – jak jinak – na kamenech. Jakákoliv jejich snaha vyznívala jako absurdní divadlo s prvky nového cirkusu, například když čím dál tím více zpocení a zaprášení se předháněli jeden před druhým, kdy se vyčerpávali ekvilibristikou na kamenech a miniaturních kamenných vratkých sloupcích. Ač se chvílemi jakoby utápěli ve svých privátních nesnázích a vzájemných bojích, což jsem vnímala jako kámen úrazu představení, protože kvůli tomu zlehka zpomalovalo, drhlo a zkrátka ztrácelo na dynamice. Vždy však chytili druhý dech a srdce kamenolomu znovu začalo být.

Stejně jako vloni uvedené představení As heavy as it goes akrobatického dua Circus Katoen (Willem Balduyck a Sophie van der Vuurst de Vries), které vyčerpávajícím způsobem pracovalo s osmnácti těžkými pytli, se v Masse Critique manipulovalo čistě jen s kamenem, a to na hranici fyzické snesitelnosti násobené diskomfortem. I navzdory pocitu, že se hromada kamení stala nevyčerpaným zdrojem inspirace, nechávala jsem se překvapovat vyústěním gagů a se zvědavostí jsem sledovala kamenitou cestu čtyř perfomerů až do finále, kdy muži nenechali kámen na kameni.

Hana Strejčková

 

foto: David Konečný

Publikováno: 18.2.2019