Páteční večer 15. března patřil v KD Mlejn cirkusové umělkyni Natalii Reckert. V rámci festivalu Fun Fatale představila spolu s multimediálním umělcem Markem Morreauem projekt, v němž zkombinovala excelentní ekvilibristiku na stálkách, mluvený projev, experimenty s digitálními technologiemi a výrazový tanec.
Artistka vstoupila do prostoru, vymezeném bílou plochou a horizontem, sama na začátek celá v bílém kostýmu. Pozornost a úvodní proslov upřela rovnou k publiku. Během prvních pár vteřin na scéně se stihla vstřícně usmát, představit jménem, prozradit svou nejoblíbenější disciplínu a upozornit na fakt, že každý divák sleduje její představení skrze svůj pohled. Důraz opakovaně kladla na frázi „pozorovat vlastníma očima“. Její hlas zněl roztomile, avšak autentičtěji až poté, co odložila port a začala jednoduše mluvit nahlas. V pozicích vzhůru nohama citelně nastavila odlišné tempo. Když stála na rukách, a často jen na jedné, s milimetrovou přesností nakláněla tělo až do bodu výdrže. Jistota, s jakou ovládala sebe jako tvárnou hmotu, dodávala netradiční performanci příjemné napětí. Nezřídka i v pozici hlavou dolů detailně popisovala, co se s ní děje, jak se cítí.
Několikrát během představení jsem sama sebe překvapila otázkou: co je tak fascinujícího na Natalii Reckert, že je zajímavé ji sledovat? Vždyť stoj na rukou je snad nejběžnějším cirkusovým prvkem. A navíc z hlediska dramaturgie šlo v podstatě o předvídatelné, opakující se pořadí – slovo, handstand a variace statiky a nestability, komentář a verbální můstek k další kapitole. Nepřicházel žádný jiný příběh než dialog fyzického výkonu (stojka) a záznamu (videoprojekce). Po celou dobu stačila pouze vědomá přítomnost, její energie prosycená entusiasmem a kontakt s partnerem Morreauem a jeho kamerou. Pomyslné kapitolky od sebe odlišovala žánrově různorodá hudba a projekce. Oslovil mne videoart ve vztahu k choreografii na stálkách, k vidění byly dále zpomalené záznamy stoje na rukou, také on-line přenos tanečních kreací, detailní záběry kůže, naběhnutých žil, kloubních ohybů apod. Krátce se objevily obrázky připomínající záběry z termokamery a snímače životních funkcí.
Ať už svůj zájem artistka umně hrála, anebo stojem na rukou opravdu naplno žije, což je pravděpodobnější, bavilo mne pozorovat, jakým způsobem ona sama ovládala prostor a pokoušela zákon gravitace. Její tělo fungovalo ve všech vytčených pozicích – plynule měnilo výškové úrovně, přecházelo do náklonů, pracovalo s výkyvy trupu (například podobně jako kyvadlo) a kroužením v kolenou. Bez viditelných potíží nepodléhalo zemské přitažlivosti a nemělo měřitelnou váhu. A při tom si ze své tělesnosti (hmotnosti) dokázala udělat legraci v souvislosti s komentáři, které jí dávají diváci platformy youtube.
Výstupy, v nichž performerka skvěle spojovala prvky tance a pozemní akrobacie, díky stále přítomné projekci připomínaly videoklipy. Výstupy, ve kterých mluvila, mi evokovaly stand-up a storytelling. Vedle popisů techniky vzpomínala na své dětství a vyprávěla o důležitosti (sebe)důvěry. Polohy těla ve stoji na rukou označovala metaforami (např. pozice s pocitem otevřeného deštníku), až jako by se narativní linie vinula jako tok nahodilých, ale nezapomenutelných vzpomínek a poznámek. Svým fyzickým výkonem jako by se artistka stávala vytouženou superhrdinkou, která sice přiznává únavu, bolest a tíhu, ale ve stoji na rukou vytrvává a těší se z objevování nových pozic.
Performance Natalie Inside Out referovala o cirkusovém těle a o odhodlání dívat se na svět s hlavou u země a nohama vztyčenýma k nebi. Hodilo by se shrnutí často nadužívaným klišé: kolik diváků, tolik názorů. Hodina s handstandy mohla připomínat nápaditou přednášku na konferenci o disciplínách nového cirkusu, ale také o síle vůle navzdory Newtonovu zákonu. Jiný mohl vidět experimentální divadlo postmoderny, mozaiku sestavenou z pocitů zralé ženy a dokonale ovládnuté cirkusové disciplíny. Někdo by dokonce mohl přijít s označením reality show. Byl to čas strávený v interakci s autorkou, akrobatkou, s Natalií Reckert a jejím kolegou, a zároveň s lidmi v publiku. Všichni jsme se podíleli na události toho večera a každý měl možnost (ne)najít si smysl. Ať tak či všelijak, na Fun Fatale výborný výběr.
Hana Strejčková
foto: archiv Fun Fatale
