Zhruba kolem roku 1340 př.n.l se na jistém tržišti kdesi v Řecku objevil mladík, který udivenému publiku předváděl překvapivé kousky?chvíli stál na místě, pohupoval se, pak se otočil, udělal několik kroků, pak popoběhl?obecenstvo ani nedutalo?mladík se totiž pohyboval po napnutém laně vysoko nad hlavami přihlížejících. Jedná se zřejmě o první zmínku o provazochodci vůbec.
Antické Řecko však nelze považovat za kolébku cirku paušálně, jednotlivé zmínky o akrobatech se objevují v různých koutech světa. Výbornými tanečníky na laně 1. tisíciletí před n.l. byl také jistý kmen v Malé Asii, hinduisté měli úchvatné hadí muže a Japonci zas byli schopni mimořádných ekvilibristických kousků na bambuse.
Řecko však může být považováno za kolébku evropského divadla. Zřejmě prvním divadlem, kde byly uvedeny všechny nám známé hry té doby bylo Dionýsovo divadlo v Athénách (cca 400 let př.n.l.) umístěné na svahu pod Akropolí. Základem tohoto hracího prostoru byla kruhová orchestra (místo k tanci). Tedy nešlo o kruh úplný, ale o jakousi ? výseč kruhové plochy o průměru 20 m. Ze tří stran obklopoval jeviště theatron , místo pro podívanou. V případu Dionýsova divadla tomuto účelu vyhovoval svah pahorku Akropolis, pod kterým se jeviště rozkládalo. Stráň byla stupňovitě upravena. Na některých místech byly dřevěné lavice, jiná místa byla určena k stání. ?Divákům stojícím či sedícím na svahu Akropole se naskýtal pohled, jenž zahrnoval nejen účinkující, ale také panorama krajiny až po vzdálené moře. Oko se neomezovalo na interiér divadla, ale bylo zaměřeno tak, aby spatřilo divadlo jako součást většího světa, jehož drama se na jevišti symbolicky odehrávalo.?
Někdy kolem roku 330 př. Kr. bylo v Akropolis dokončeno kamenné hlediště, které mělo kapacitu 14 ? 17 tisíc míst k sezení. Obecenstvo pak bylo spíše hlučné, jedlo, pilo a nahlas dávalo najevo svůj nesouhlas (ale i obdiv) s tím, co se odehrávalo dole na jevišti. Přesto však bylo divadlo ??mocná instituce, vysoce vážená jak u obecného publika, tak ze strany civilních i náboženských úřadů. Drama bylo nejvíce ceněný literární žánr a divadlo nejpopulárnější ze všech druhů umění.?
V římské době začaly úlohu klasických divadel pomalu přebírat amfiteátry, tedy obrovská plenérová prostranství, která pro široké lidové masy (od 60 do 250 tisíc návštěvníků!) zprostředkovávaly podívané nejrůznějšího typu.
Tyto podívané (často ještě podporované důmyslnými jevištními efekty) měly v Římě obrovskou oblibu a hojnou návštěvnost. Byly obhroublé, sprosté a krvelačné?a to bylo zkrátka přesně to, po čem publikum Říma 1.století n.l. prahlo. Ačkoli se klasické divadlo v průměru hrálo v roce častěji než ostatní druhy zábavy, zůstává pravdou, ??že všechna římská divadla dohromady nepojala tolik diváků jako jediný Circus Maximus.?
Klasické divadlo se začalo stávat čím dál tím více záležitostí spíše lidovou, masovou a muselo neochvějně konkurovat několika dalším druhům zábavy. Těm sloužily cirky (lat. circus), obrovské oválné stadiony, které měly za cíl jediné: pobavit co možná nejvíce lidí nevídanou podívanou, která v nich byla pořádána. Největší z cirků ve starém Římě – Circus Maximus – mohl pojmout až 385 tisíc návštěvníků.
Někde na počátku vývoje cirkusu, takového, jaký známe dnes, byla asi odvěká lidská fascinace nebezpečím, napětím a strachem?proto hlavní náplní antických cirků ? velkokapacitních kruhových arén sloužících účelu lidové zábavy ? byly převážně gladiátorské zápasy, veřejné popravy křesťanských mučedníků či nebezpečné závody vozů, při kterých častokrát docházelo k smrtelným zraněním. Okamžiky smrti byly publikem vždy netrpělivě očekávány a vyvolávaly pocity hrůzy, fascinace a podivně krutého prožitku vášně. Cirky zkrátka patřily k neoddělitelné součásti života města, byly chrámy lidu, místem setkání a společné zábavy.
Nedílnou součástí představení v antických cirkusech byly další doprovodné atrakce, které jsou snad o něco blíže naší dnešní představě o cirkusové zábavě. Byli tu maskovaní komedianti snažící se rozesmát publikum nepovedenými kousky či krasojezdci ve stoje na dvou jedoucích koních. Cvičitelé zvěře, kteří své umění přebrali od Řeků a Egypťanů, uchvacovali zas publikum cvičenou opicí či orlem. Je však nutno konstatovat, že nenasytná touha po krveprolití byla vždy nosnou osou antického cirku.
Pád Římské říše ve 4. století n.l. pak velice rychle tradici lidových podívaných ukončil. Slovo cirkus se stalo synonymem hrubého násilí a na dlouhou dobu dokonce vymizelo z běžného slovníku. Byly zde sice ještě určité snahy o obnovení tradice cirkusu, ale ty končily všechny neúspěchem. Různí šaškové, mimové, provazochodci či akrobaté se rozutekli a nezbylo jim, než na svých cestách od zámku k zámku, od pevnosti k pevnosti rozveselovat pány boháče při jejich (v porovnání s těmi antickými) skromnějších oslavách. Položili tak možná základ tradici potulných umělců, kteří svůj život tráví na cestách. Trvalo pak několik staletí, než se tento druh lidové podívané znovu zformoval v svébytný umělecký žánr.
