Se souborem MagdaClan rozmlouvala Kateřina Vlčková.
Neformální rozhovor proběhl krátce po skončení české premiéry inscenace Era – solo pour un clown (Era – sólo pro jednoho klauna) za přítomnosti všech členů souboru, kromě režiséra Roberta Magry. Alessandro Maida, Giorgio Bertolotti, Erika Bettin, Daniele Sorisi, Giulio Lanfranco a Davide De Bardi jsou naladění na stejnou vlnu, a tak se ve svých názorech a postojích shodují.
Kdy jste založili soubor MagdaClan?
(všichni najednou) 31. prosince 2011.
Vy znáte přesné datum?!
Bylo to zrovna na Silvestra, kdy jsme hráli jedno naše představení.
Byl to Magdacabaret?
Ano! Náš slavný kabaret (smějí se).
Než jste MagdaClan založili, všichni jste studovali na Scuola di Circo Flic v Turíně, poté někteří pokračovali ve studiích v Bruselu a ostatní spolupracovali na mnoha projektech s různými režiséry. Jak dlouho se cirkusu věnujete?
Davide: Deset let. Ale vždycky jsem v sobě cirkus vnitřně cítil (ostatní vybuchnou smíchy), dělal jsem předtím gymnastiku, můj dědeček cirkus miloval, ale nikdy ho nedělal.
Giulio: Já jsem začal studovat stejný obor jako Davide. Po Turíně jsem studoval ještě dva roky v Bruselu. Žonglování jsem dělal asi od patnácti let, a pak jsem k tomu přidal další disciplíny pouličního umění.
Alessandro: Já to mám podobně jako ostatní. Začal jsem žonglovat před dvanácti lety v drobných představeních, v projektech pouličního umění, a pak jsem studoval v Turíně stejný obor jako ostatní, jen o dva roky dříve.
Erika: Já dělám cirkus také deset let, začínala jsem v Turíně, ale ještě předtím jsem se věnovala tanci. Nejdřív baletu a později modernímu tanci.
Daniele: My jsme byli s Erikou ve stejném ročníku. Žongloval jsem a trénoval další cirkusové disciplíny. Než jsme založili MagdaClan, pracoval jsem na mnoha jiných inscenacích.
Studovali jste v Itálii a v Belgii. Jak se od sebe tyto cirkusové školy liší?
Každá cirkusová škola je rozdílná, i školy v jedné zemi jsou odlišné. V Turíně jsou například hned dvě cirkusové školy a každá z nich je naprosto jiná. Záleží na řediteli, na profesorech i na stylu, jaký daná škola má. Teď je doba, ve které v cirkusových školách studují lidé z celého světa, v Bruselu s námi studovali jen dva Belgičané, ale byli tam i Francouzi, Angličané, Italové a Jihoameričané. Lidé, kteří přicházejí například ze Skandinávie, mají naprosto jiný vkus než Italové. Jsou i tak stylově vyhraněné školy, že je možné na práci umělce poznat, jakou školu absolvoval – lyonskou, montrealskou, châlonskou… Existují školy, které mohou velmi silně ovlivnit své studenty, ale samozřejmě po deseti letech od absolvování se to dá poznat jen vzácně.
Proč jste si pro svou práci vybrali právě Belgii? Proč ne jinou evropskou zemi, která má k novému cirkusu také blízko?
Tři z nás v Belgii studovali školu a Roberto tam zrovna v té době režíroval. Měli jsme v Belgii spoustu kontaktů, a tak jsme se rozhodli tvořit tam. V Itálii sice jsou cirkusové školy, ale není rozvinutá kulturní politika. V posledních letech se situace zlepšila, ale stále je mnohem snadnější v Itálii prorazit s tancem nebo s pouličním uměním, než s novým cirkusem. Není jednoduché získat například sál na zkoušení nebo představení. Vždy uspějete s vyřizováním lépe, pokud se jedná o tanec. Především co se týká zákona a právních záležitostí je to v Belgii mnohem příznivější. Belgie je v tomto ohledu velmi podobná Francii.
Jste natrvalo usazeni v Belgii, nebo tam pouze pracujete a vracíte se často do Itálie?
Jsme natrvalo usazeni v Belgii, ale momentálně cestujeme v karavanu s představením Era – solo pour un clown.
Podle čeho jste si zvolili název souboru MagdaClan? Klan je pochopitelný, ale Magda?
Alessandro: Magda to je tak trochu hloupé… je to jméno postavy z jednoho italského filmu ze sedmdesátých let. Jedná se o opravdu směšnou komedii, v níž vystupuje dáma jménem Magda. Ta je po celý film deprimovaná ze svého manžela, který je nesnesitelný, a ona proto celý film opakuje: „Já už nemůžu víc, já už nemůžu víc!“.
A to je váš oblíbený?
My už také nemůžeme víc (smích). Ne, nám se líbilo, jak to hezky zní – MagdaClan. Vždycky můžeme najít význam ve větě: „Už nemůžu víc“. Například už nemůžeme víc dělat cirkus (smích)… nebo spoustu dalších činností.
S inscenací Era – solo pour un clown jste už navštívili řadu zemí. Jsou mezi diváky z různých zemí velké rozdíly?
To ano, obrovské rozdíly. Například v reakcích na první smutnou scénu. Velmi záleží na druhu humoru daného národa. V Itálii přicházeli do šapitó rozjaření diváci a my jsme na ně pořád museli volat: Pšššt! Ale o dvě vteřiny později se už zase vesele bavili. V Holandsku jsme při první scéně houkli Pšššt!, a ještě deset minut potom bylo v hledišti ticho. Samozřejmě jsou také diváci otevřenější a diváci stydlivější. V Holandsku během představení nikdo bouřlivě netleskal, ale po představení udělali obrovský aplaus. V Itálii lidé reagují spontánněji. Velký rozdíl je i v jazyku, v jakém vedeme úvodní rozhovory s diváky, a pak rozhovor s divákem nebo divačkou na scéně.
Pro české reprízy jste se naučili trochu česky a na scéně se objevily i české bankovky. Dělali jste to stejně v každé zemi, kterou jste zatím s Erou navštivili?
Ne, je to poprvé, co jsme použili kromě dolarů také bankovky dané země. Natiskli jsme si pro inscenaci dolary. Ale myslím, že by bylo lepší vytisknout eura, protože vystupujeme hlavně po Evropě.
Chcete se i do budoucna zaměřovat na otázku peněz a vztahu k nim, je to téma, které vás oslovuje?
Před touto inscenací jsme hráli kabaret [Magdacabaret]. Kabaret je mnohem lehčí žánr. Abychom vytvořili Eru, hledali jsme aktuální témata, která se dotýkají nejen nás, ale i ostatních lidí. Představení má promlouvat k lidem, má pobavit, ale je zde také k tomu, aby v lidech něčím pohnulo.
Ptám se vás proto, že jsem viděla řadu novocirkusových inscenacích, ale žádná se nevěnovala vztahu k penězům. Je to pro nový cirkus netypické téma.
Bylo to tak, že každý měl nějaký nápad. Davide měl chuť mluvit o penězích, Alessandro zase přišel s počítačem a moderní technikou, někdo další s nápadem kapitána a námořníků. Spojili jsme všechny tyhle čistě osobní nápady a Roberto je pak rozvíjel.
Co vám dalo umělecké vedení Petra Formana? V čem konkrétně vám pomohl při tvorbě Ery?
Ve spoustě, spoustě, spoustě věcech. Radil nám navíc s obrovskou dávkou pozitivní energie. Dovedl nás k naprosto konkrétnímu plánu inscenace, na rozdíl od toho, jak jsme byli zvyklí pracovat, i jak byl zvyklý pracovat Roberto. Je to někdo, kdo ti řekne: Dobře, ale co to znamená konkrétně? Ukázal nám, že představivost sama o sobě nestačí, chce to být také velmi přesný ve vyjádření. Napadla ho originální první scéna, nebo číslo s opilým námořníkem na kole. Udělal neuvěřitelný kus práce. My jsme měli spoustu nápadů a materiálu a on nám z nich pomohl vybrat ty nejlepší a rozvinout je. Co vidí diváci v inscenaci je jen zlomek toho, co jsme měli připravené. Zkoušeli jsme v lednu a v únoru v Belgii, konečná podoba inscenace ale vznikla až v Praze, v KD Mlejn, kde jsme pracovali s Petrem i s Robertem dohromady.
Můžete s touto inscenací vystupovat ve vašem stanu i přes zimu?
Alessandro: Zatím jsme to nikdy nezkoušeli, ale myslím, že s vytápěním by to bylo možné. Ale pro tento rok se určitě přestaneme hrát během podzimu a znovu začneme hrát v půlce března.
A během zimy?
Každý si musí nějak poradit. Bylo by zřejmě možné hrát během zimy, ale je to devět měsíců, co jsme pořád spolu, potřebujeme si trochu odpočinout. A navíc Alessandro i Giorgio čekají brzy narození potomků, takže samozřejmě chtějí být nablízku svým ženám.
Jestli dovolíte, ráda bych vám na závěr položila osobní otázku, kterou dáváte svým divákům – Jaké jsou pro vás tři nejdůležitější věci v životě? (Daniele už téhle otázce nebyl přítomný).
(Všichni jednohlasně): Ale né… (smích)
Giorgio: Tuhle otázku jsme pokládali během improvizovaného vystoupení v bruselském metru. Vzpomínám si na jednu odpověď, která se mi moc líbila. Velmi luxusně oblečený muž se zamyslel, a pak mi řekl: Moje žena, moje děti a já sám.
Alessandro: Dobře umýt sál. Ne, teď vážně… je to láska ve všech svých podobách a mír.
Davide: Láska, harmonie a hraní na banjo. Ale zatím na něj nehraju.
Erika: Magie, energie a láska.
Giulio: Pro mě jsou tři nejdůležitější věci cítit se dobře sám se sebou. Můžeme to nazvat harmonií nebo i jinak. Poté je pro mě naprosto zásadní cestovat z místa na místo. Tak jsem si to zvolil, a tak chci žít. A poslední – být obklopen lidmi a prostředím, které mám rád.
Giorgio: Radost z každé činnosti, kterou dělám, harmonie a ta třetí, to je luna!
Rozhovor byl pořízen po české premiéře inscenace Era – solo pour un clown dne 21. 9. 2012 v Praze na Petynce.
foto: MagdaClan
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, rozhovor vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
