V prostoru trupu Lodi Tajemství bratří Formanů se na téměř hodinu zastavil čas s švýcarsko-italským duem Cie Circoncentrique. Diváky sice nečekal neuvěřitelný zážitek plný strachu o akrobaty, zato se však mohli během představení z plna hrdla zasmát. Ostatně u obou hlavních představitelů – Alessandra Maidy a Maxima Pythouda – bylo zřejmé, že i oni předvádí to, co je baví.
Inscenaci můžeme rozdělit na tři části: první, kde převládají gesta, mimika a partnerské variace. Ve druhé části se začíná pracovat s bílými rekvizitami – míčky pro žonglování, větším míčem a koulí. Poslední část je příznačná především pečlivě a virtuózně provedenou akrobacií – akrobaté v ní používají balanční kouli a Cyrovo kolo zároveň.
Samotné jeviště je téměř holé, v rozích jsou malé lampičky, uprostřed vzadu jedna vysoká a jedna lampa také visí ze stropu. V jednom rohu se povalují bílé míčky. Zatímco diváci se postupně usazují, artisté ledabylým krokem kráčejí v kruhu. Světlo se postupně tlumí a muži začínají stylizovanými pohyby a párovou akrobacií navazovat první kontakty. Zpočátku opatrné navazování fyzického kontaktu se mění ve vtipnou sérii zřetelné provokace iniciované nejčastěji ze strany Maxima. Maxim působí mohutněji a díky hustým střapatým vlasům evokuje nespoutanost. Mnoho své energie soustřeďuje do pohybu v prostoru a hlavně k provokaci Alessandra. Ten naopak působí mnohem klidněji a vyrovnaněji. Alessandro parťákovi na způsob komunikace přistupuje, čímž rozpoutá honička doplněnovanou akrobatickými skoky, přeskoky a párovou akrobacií. K postupnému zvyšování tempa se přidá nenápadná rytmická hudba a dění na jevišti se stává čím dál napínavější.
Rytmická hudba vytváří kontrast k překvapujícím pohybům akrobatů. Typickým znakem těchto výstupů je splynutí emocí a dechu (respire) akrobatů i diváků. Ostatně napojení na cítění a rytmus partnera je základem pro zvládnutí veškerých partnerských cviků. Pro akrobaty, jejichž pozice vyžadují bezchybnou souhru obou těl, je toto soucítění základem bezpečného provedení cviku.
Diváci si užívají atmosféru představení, ve kterém akrobaté střídají jeden ekvilibristický prvek za druhým. Nejedná se však o samoúčelné prezentování dovednosti, ale o prvek promyšleně začleněný do celého příběhu setkání dvou lidí.
Inscenace není založena na snaze ohromit diváka. Neméně důležitou součástí je zde humor. Interpreti vytváří různé situace, které pobaví i bez použití slov. Jedna z opakujících se vtipných scének je Maximovo triumfální a nikdy nekončící přinášení dalších a dalších rekvizit, v tomto případě cirkusové nářadí. Jakmile Maxim zmizí za plentou, stoupá napětí z očekávání, co tentokrát přinese a čím bude svého parťáka zase provokovat.
První drobná zápletka se rozvíjí pomalu. Oba aktéři se uklidňují, a soustředěně připravují na výstup. Alessandro si sice vítězoslavně najde své místo, ale jeho spokojený výraz mu z tváře za chvilku zmizí, protože cítí na zádech Maximův dech. Začíná série komických výstupu, ve kterých se jeden akrobat snaží trumfnout toho druhého. Mladí muži místy spolupracují jako partneři, dokud jim opět nedojde, že jsou soupeři a jeden druhého chtěli překonat.
Po úvodní partnerské části se Alessandro soustřeďuje na tři malé míčky. Žonglérské výstupy mu však neustále stěžuje a narušuje Maxim. Všemožnými způsoby se snaží Alessandra vyvést z míry, aby mu míčky popadaly, a centrem pozornosti by se tak stal on. I když zvládnutí míčků i jiných kulovitých pomůcek je dominantou Alessandra, Maxim mu je dobrým partnerem. Své vlastní umění projeví ale až v závěru večera při dlouhém výstupu s Cyrovým kolem. Alessandro sice předvádí většinu sólových žonglérských výstupů, Maxim jej ale neméně šikovně doplňuje jako herec, komik a mim.
Až dětsky nadšenou Alessandrovu hru s míčky Maxim několikrát sám osvětluje komorním světlem bodových lampiček. Vznikají tak velmi pozoruhodné obrazy, mnohem působivější, než při jednoduchém centrálním osvětlení. Ostatně i lampičky jsou pro interprety další umě „oživovanou“ rekvizitou. Díky pohyblivému krku, usměrňujícímu stínítku a rychlému zapnutí/vypnutí není lampička jen pasivním předmětem, ale i spolutvůrcem vtipných situací.
Se stoupající náročností akrobatických cviků se mění i velikost předmětů, se kterými artisté zachází. Po malých míčcích Maxim přináší větší míč. V humorné přetahované o tento míč se jeden druhého snaží zaskočit, a tak míč získat. Ještě výrazněji než ve scéně s malými míčky se zde projevuje sehranost akrobatů a samotné žonglérské prvky jsou očividným nástrojem pro vyvolání smíchu. Malé míčky bylo celkem snadné uhlídat, ale velký míč se těžko schovává a tak Alessandro vymýšlí, jak jen zabránit Maximovi, aby mu jej vzal. Maximovi se několikrát podaří míč vzít, a jakmile jej získá, dá se na úprk. Jenže kam v lodi utéct? Problém řeší usilovným během v kruhu. Skutečně účinné. Alessandro jej nedohonil, protože jen udiveně a s pobavením sledoval jeho snahu. Když Alessandro nakonec získá míč, Maxim odchází a za nedlouho se vrací s ještě větším míčem – balanční koulí – jež vzápětí obsadí Alessandro jako její tančící krotitel. Za zvuků dětské zvonkohry akrobat balancuje na kouli s lehkostí evokující sen. Toto místo je jediné, v němž hudba přináší jasně identifikovatelnou melodii, ostatní hudební podklad je nenápadný a založený především na rytmu. Alessandro se opět vrací k malým míčkům, ze kterých se stávají neposední herci, jež z jeviště neustále utíkají. Alessandro míčky na kouli doslova roztančí. I ze samotného vybalancování míčků na kouli se tají dech.
Ve stále potemnělém prostoru je patrné, že akrobaté jsou schopni provádět veškeré akrobatické i ekvilibristické prvky téměř poslepu. Skromné osvětlení není jediná překážka, kterou musí interpreti překonat. Prostor, který mají k dispozici, není ideální pro novocirkusové inscenace. Artisté museli všechny prvky přizpůsobit do malých prostor klenutého trupu lodě, v němž diváci z prvních řad měli umělce doslova „na dosah ruky“.
Závěrečný výstup kombinující párovou akrobacii, výstup s Cyrovým kolem i s balanční koulí dohromady byl vrcholem představení a také vrcholem dovedností artistů. Mezi rotujícím Cyrovým kolem kličkuje Alessandro na balanční kouli. Kolu se vyhýbá s dokonalou přesností. Se stejnou s jakou i Maxim ovládá své kolo. Disciplína Cyrovo kolo vyžaduje maximální zdatnost, sílu, práci s rovnováhou a hlavně schopnost vědomě ovládat každou část těla. Maxim zjevně tyto dovednosti má, protože zvládá nejen základní pohyb v kruhu, ale také pózy mimo osu kruhu či vertikálně směřované pozice, a to za stálého rotování.
Inscenace Respire dua Cie Circoncentrique spojuje komické herecké výstupy, přirozené pohyby (chůze, běh) i akrobatické prvky v ucelené dílo. Maxim i Alessandro obstáli v hereckých částech stejně dobře jako v akrobatických, a to s přirozeností, jako by pro ně artistické výstupy byly na stejné úrovni obtížnosti. Napohled nenápadní artisté výborně zvládli akrobatické, žonglérské a ekvilibristické prvky a cit pro tvorbu přirozeně humorných kontaktních situací.
Inscenace přináší mnoho drobných příběhů o mezilidských vztazích, ale žádný hluboký podtext nemá. Střípky lidských interakcí, konfliktů a drobných komických scének jsou pozoruhodnou mozaikou podobnou filmové grotesce – ovšem bez pointy. Inscenace negraduje skrze příběh, ale skrze artistické prvky. Z hlediska provedení není interpretům co vytknout, ale rozhodně nemůžeme očekávat událost, která nás výrazně zasáhne. Představení je ale milé, příjemné a plné humoru.
Eliška Jílková
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
Cie Circoncentrique – Respire: námět a režie: Alessandro Maida a Maxim Pythoud, účinkují: Alessandro Maida a Maxim Pythoud, Divadelní loď tajemství Bratří Formanů 18. a 19. září 2012.
foto: Cie Circoncentrique
