Circus Sonnenstich – Srdeční zážeh

V sobotu 6. dubna se na velké scéně multifunkčního prostoru Jatka 78 představil německý soubor Circus Sonnenstich. Jedno ze zásadních a stále se vyvíjejících inkluzivních uskupení se poprvé za dobu své více než dvacetileté existence podívalo do Prahy. Divácký zájem byl obrovský. Před zraky několika stovek diváků se během dvou hodin odehrál nespočet osobních vítězství, jejichž spojením vznikl hluboký zážitek z radostné týmové souhry, vzájemné podpory, touhy překonat sám sebe a také z potřeby zaujmout a předat svoje sdělení fyzickým jazykem.

Představení Wabi-Sabi svedlo ke spolupráci akrobaty s Downovým syndromem i bez něj, zkušené asistenty performery a hudebnici Julii Fiebelkorn alias Dorothy Bird s kapelou (Jon Lawton, Dalai Cellai).

Berlínský kolektiv pod uměleckým vedením Anny-Kathariny Andrees a spoluzakladatele Michaela Pigl-Andreese veškerým svým bytím na scéně navodil oboustranně vřelou a respektující atmosféru, a přitom s naprostou samozřejmostí nešlo o prvoplánově „sluníčkovou“ show, ale o propracovanou inscenaci s funkční inkluzí a integrací za podpory neodmyslitelné profesionální živé hudby.

Sám název Wabi-Sabi odkazuje na japonskou estetickou koncepci, která podtrhuje jednoduchost a nutnost neokázale žít současností – přítomností, obrací pozornost na krásu pomíjivosti a umění nedokonalosti. Princip inkluze zde byl často postaven na tandemové souhře (asistent a performer s hendikepem), anebo na nenápadném vnitřním vedení skupiny ať ze strany profesionálního artisty, nebo akrobata se znevýhodněním. Jimi demonstrovanou inkluzi jsem vnímala jako cestu k nalézání rovnosti, k vytváření rovnocenných vztahů na jevišti. Vnímala jsem, že jejich touhu obhájit svůj výkon zásadně pohání energie z publika.

Představení bylo rozděleno na dvě téměř hodinové části a tvořily jej na sebe zdařile navazující čísla, ne vždy předvídatelná, spíš překvapující ve smyslu objevných způsobů spolupráce; např. duet dvou balancujících performerů na koulích a k tomu jako paralela manipulace s červenými žonglérskými míčky.  Nezřídka udivovaly nápady, jako například duety na desce položené přes váleček. Beru-li cirkus a jeho disciplíny jako univerzální dorozumívací jazyk pro celý svět, pak u specifických skupin mi ještě vzešla na mysl jeho přidaná hodnota ve smyslu snazšího a rychlejšího vytvoření pouta s hledištěm. A pokud ještě diváci trpí předsudky, nastupuje rychleji i wow efekt. Kde nedostačovaly dovednosti, vítězila vzájemnost a důvěra. Když upadalo tempo, narůstala touha být spatřen a viděn a dokázat sobě a ostatním, že zásadní je podpora a vůle vydržet, nebo opakovat prvek do zdárného provedení.

Tvůrci ve struktuře představení viditelně dbali na potřeby účinkujících. Umně střídali hromadné výstupy s párovými či ukázkami v menších skupinkách. Dramaturgie nechávala diváka „odpočinout“ sledováním uvolněných intermezz v podobě tanečních choreografií či přehlídkou manipulace s předměty, například s diaboly. Příjemné napětí, které od cirkusu obvykle očekáváme, navozovaly scény balancování na koulích, párová pozemní akrobacie, závěsná hrazda, manipulace s tyčemi, ale také vsuvka á la beatbox, žonglování, či balanční čísla na rukou. Podotýkám, že rozhodně nechyběl humor ani nadhled.

Výhodou fyzického divadla je obrovská škála možností. Jako důkaz v neprospěch činoherních forem zmíním například inscenaci Bouře inkluzivního divadla Das Theaterensemble des Blaumeier-Ateliers z Brém, která sází hlavně na slovo, jenž kontrastuje s lehkostí pohybového výraziva a prohlubuje rozdíly mezi herci. Ve Wabi-Sabi jsme sice byli svědky několika nepovedených pokusů o dotažení některého z prvků, ale o to zajímavější bylo sledovat, jakým způsobem interpret dokázal překonat chybu či neúspěch a s jakou skromností pak snášel obdivný a povzbuzující potlesk. Nebylo by „fér“ vyzdvihnout dva tři výstupy nad více jak desítkou čísel z každé poloviny. A o to také v představení šlo – poskytnout všem dostatečný prostor, bezpečný k jejich schopnostem a s délkou úměrnou jejich vytrvalosti i dramaturgii celku.

Sociální formy umění a pohybové terapie jsou mocné prostředky ke zlepšení kvality života lidí s postižením či osob z různých důvodů vyloučených z většinové společnosti. Projekty typu Wabi-Sabi jsou názorným příkladem všestranné péče ve smyslu podpory samotných účastníků, zejména pak ale většinové společnosti, pro kterou je integrace a inkluze často ještě neprobádaným polem pokrytým obavami, strachem, pochybnostmi a předsudky. Ale nabyla jsem dojmu, že na Jatkách78 toho večera přišlo publikum, díky kterému vysvitl paprsek naděje, že my všichni, ať v hledišti či na jevišti, jsme na stejné lodi.

Hana Strejčková

foto: Circus Sonnenstich

Publikováno: 16.4.2019