Představení Up End Down bylo plné strhujících smyslových prožitků. V Holešovické La Fabrice mohli totiž diváci na okamžik nahlédnout na „druhý břeh“.
Up End Down, jako správná novocirkusová inscenace, vypráví především pomocí artistických výstupů divákovi příběh, jenž si ho získává svou energií a poetičností. V Up End Down dodává artistika jednotlivým výstupům mimořádnou dramatickou kvalitu. Tvůrci příběhu se nechali velmi volně inspirovat filmem Wima Wenderse Nebe Nad Berlínem, ve kterém andělé opatrují obyvatele velkoměsta. Příběh této inscenace pojednává o osudech muže blížícího se ke konci života, rekapitulujícího svůj život a životní situace. Některé podstatné životní vzpomínky si nosí ve svém kufru. Diváci tak mají možnost nahlédnout do jeho osobních vztahů, do vtipných situací i do momentů sentimentálních, jimiž si muž prošel ve svém životě. Obsah Up End Down tak motivuje k pozastavení se nad smyslem lidského bytí.
Předváděný příběh sám o sobě má velmi silný náboj, ale je v něm skryto mnohem víc podnětů a prožitků, které divák díky hercům-akrobatům postupně objevuje. Čím více je příběh propojen s akrobatickými čísly, propracovanými choreografiemi i hereckým uměním, tím se stává silnější. Je to dílo do detailu promyšlené, vynalézavé, jednoznačně divákovi zřetelné, na čemž mají rozhodně podíl jak tvůrci, tak herci-akrobaté. Silný emocionální náboj je zřetelnější právě ve chvílích, kdy herci-akrobaté předvádějí svoje umění s určitou lehkostí, jako kdyby bylo úplně samozřejmé létat si v nedozírných výškách. Stejně tak je náboj mnohem víc bezprostřední a otevřený v momentech, kdy je publikum napjato v očekávání se zatajeným dechem. Je to nadmíru vratká hranice, mezi nábojem stabilní energie, která člověka pozastaví a mezi nábojem energie, která má naopak nutkání ho zvednout ze židle. S touto hranicí si v představení herci-akrobaté pohrávají, a díky tomu se divák cítí být lehkou poddajnou hmotou mezi jejich prsty.
Potom co diváci vejdou do sálu, ocitají se rovnou na scéně. Hlediště je rozděleno na dvě části po obou stranách sálu, divákovi je znepřístupněno výstražnými páskami. Na černém podkladě odměkčené akrobatické podlahy se nachází bílý kříž, jenž představuje křižovatku mezi nebem a zemí. Na této křižovatce se ocitají ze začátku možná trochu zmatení diváci, přičemž na sedadlech sedí herci již hrající své role. Doprovodné zvuky a výkřiky herců podtrhují situaci a jakkoliv zmatenému divákovi posléze dojde, že se ocitá uprostřed křižovatky velkoměsta. Po chvíli této rušné expozice představení začíná. Pásky mezi diváky a herci se přetrhnou a diváci zaujmou svá místa.
První energický zážitek přichází hned v začátku představení. Zanedlouho po usazení diváků a stručném úvodu do děje předvádí herci s dřevěnými holemi zápas vytříbený především důmyslnou choreografií, omračující svou silou. Diváci mají první možnost dotknout se dramatické kvality předváděných pohybových technik, využitých ke ztvárnění jednotlivých výstupů. A takových příležitostí skýtá Up End Down nespočet. Například při stylizované nehodě na křižovatce se hlavní hrdina, muž jménem Karel, dohaduje s andělem, zda skon jednoho z účastníků nehody je začátek nebo konec. A právě v tom okamžiku přichází loutka vedena herci-akrobaty vycházejícími ze zákulisí. Loutka nastavuje člověku svoji tvář, doslova nastavuje zrcadlo jeho duši. Pak nastává tanec mezi dobrem a zlem.
Další podmanivá situace nastává s akrobatickým výstupem dvou dívek; nové dušičky se vylíhnou jako dva motýlci zahalení do bílých pruhů šál, a přímo nad hlavami diváků předvádějí živelnou akrobacii, při které se stihnou i oblékat. Další scénou s podobně emotivním nádechem je pak vzpomínání muže na svou velkou lásku, scéna velice něžná a zároveň strhující. Tanečníci předvádí choreografii na ramenou jiných herců – akrobatů. Dívka oděná do vášnivě rudých šatů následně předvádí další taneční čísla na kurtech, při kterých ohromuje diváky svojí obratností a pružností. V momentech, v nichž má vyprávění příběhu takto jímavý rytmus, je divák stále napjatý a jeho pozornost nepovolí, protože má velké množství vjemů. Pořád se něco děje!
Zásluhou rovnováhy mezi komičností a napínavou podívanou divák nachází opravdový důvod žasnout v napětí. Výstup herce-akrobata představujícího anděla, usilovně se snažícího dostat zpět do nebe, kde si zapomněl svá křídla, ohromuje publikum bravurním provedení akrobacie. Anděl se totiž snaží šplhat se svým bratrem po laně, což vzhledem k jeho chybějícím křídlům hraje s potřebnou dávkou komičnosti. Lano, po kterém šplhají, zároveň zastupuje i telefon, na který přijímají hovor od jejich mámy popohánějící je k rychlému návratu. Divák se tak současně směje i prožívá napínavé chvilky.
Silnou oporou představení je rozhodně hudba, která děj příběhu doslova pomáhá vést. Je s ním přirozeně propojená a reaguje na všechno, co se děje na jevišti (pod židličkami muzikantů přimontovanými k jedné ze stěn sálu). Hudebníci (Rády, Skála, Balcar) se vyrovnají známému triu (Dyk, Prachař, Maxián), jejichž hudba je intenzivní jak v muzikálnosti, tak ve výrazu. Je plná citu. Právě díky hudbě je divák vtažen do výjimečné zasněné atmosféry. Hudba sama o sobě dává mnoho prostoru k představám.
Od nápadu a koncepce až po realizaci jde o geniálně vypracované dílo. Vytříbená je právě choreografie, v poetických až elegicky dojemných scénách patří k nejpozoruhodnějším; zejména na šálách, nebo při tanečku muže se svojí láskou. Výborně promyšlená choreografie se nedá upřít ani rychlejším scénám, kdy se potkává elegance s jednoduchostí pohybu; stačí jen drobný pohyb nebo i náznak a divák pochopí účel.
Určitá míra lehkosti, se kterou jsou předváděna akrobatická čísla, dodává výstupům na mistrovství a činí je ještě více fascinujícími. Stejně jako scéna s teeterboardem, kdy akrobaté předvádějí vzdušná salta po odražení, které jim umožní dva akrobaté dopadnuvší na druhou stranu houpačky. Divák sleduje pouze se zatajeným dechem, protože akrobaté nejsou nijak jištění. Je to jeden z nejsilnějších momentů celé inscenace.
Velice poutavé je sledovat snahu souboru o vlastní vítězství při překonávání sama sebe. Herci přímo jiskří přítomností osobní síly a energie, která se tak stává dalším souběžným tématem díla. Celý soubor je plně nabitý a připravený stáhnout diváka na svoji stranu, do světa strhující snahy jít ještě výš a ještě o kousek dál. Jejich snaha o překonání sama sebe působí autenticky.
Autor Rostislav Novák a jeho spolutvůrci vytvořili jedinečně silný příběh, který diváka jak dojme, tak rozesměje. Dává vždy dostatek prostoru k představám a zamýšlení, v prostředí energických lidí se schopností originálního zpřítomnění vlastních myšlenek.
Veronika Sovová
Cirk La Putyka – Up End Down: koncept a režie Rostislav Novák, spolupracovali Alexandr Minajev, Daniel Gulko, SKUTR, Jaroslav Boltnar, Stéphanie N’Duhirahe , Bonaventure Gacon a Tomáš Měcháček, choreografie Rostislav Novák, Anna Schmidtmajerová, Tereza Toběrná, Jiří Weissmann, Lenka Vágnerová, Petr Horníček a kolektiv, hudba Vojtěch Dyk, Jakub Prachař, Jan Maxián, scéna Hynek Dřízhal a kolektiv, kostýmy, make-up Kristina Záveská, produkce, PR Vít Novák, Kristýna Milaberská, Martina Suchá, světelný design Jan Mlčoch, hudební design Petr Kaláb a Robert Matoušek, obsazení Rostislav Novák st./ Jiří Kohout, Vojtěch Fülep, Rostislav Novák ml., Jakub Prachař, Vojtěch Dyk, Jan Maxián, Lenka Vágnerová / Zuzana Kábrtová, Zbyněk Šporc, Jiří Weissmann, Petr Horníček / Alexandr Volný, Anna Schmidtmajerová, Tereza Toběrná, Dan Komarov, Michal Boltnar / zpěv Vojtěch Dyk / Andrej Rády / klávesy Jan Maxian / Pavel Skála / bicí Jakub Prachař / Jan Balcar
foto: Cirk La Putyka
Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
