V devíti metrech nad řekou

Reportáž z projektu Wires Crossed uvádíme v češtině i v angličtině.

Druhý týden projektu Wires Crossed – Balance Your Fear probíhal v rodišti asociace evropského funambulismu, Bruselu, pod vlajkou École de Cirque de Bruxelles.

Tým účastníků se sešel po nedlouhém odloučení a musím říci, že fungoval ještě lépe, plynuleji a radostněji než v týdnu prvním. Pohodová nálada, chuť se učit, podpora a práce se prolínaly všemi dny krásného počasí, které si na nás Belgičani vypotřebovali (v Bruselu prší asi 250 dní v roce, nám ani jednou).
Bydleli jsme tentokrát všichni v jednom přenádherném domě, kde jsme mohli společně snídat v obrovské světlé kuchyni a obýváku či na malém zahradním dvorku. Jediný diskomfort tohoto ubytování byla vzdálenost od školy a tréninkových prostor (lehce přes hodinu cesty), což v rámci celého týdne bylo velmi vyčerpávající. Ale krása to byla!

Trénink probíhal v parku kousek od cirkusové školy, kde má ECB nastálo instalováno několik tréninkových ocelových lan různých výšek, včetně jednoho ve 4 m. Prostor jsme sdíleli ještě s dalšími dvěma skupinami, které nezávisle na sobě pracovaly na své technice a přípravě na přechod říčního kanálu, kterým byl celý týden zakončen.

Sešli se zde všichni tři lídři projektu – Vincent Wauters (ředitel ECB), Bruno Frenette (lektor a rigger) a Denis Josselin (lektor a performer), který nás tímto týdnem provázel. Pracovali jsme denně na zlepšování techniky, hledání vlastních přístupů, a hraní si s rovnováhou a nerovnováhou. Hledali jsme plynulost pohybu, pracovali s dechem, s hlasem a zpěvem. Denisovo zaměření spíše artistickým a uměleckým směrem určovalo kreativního ducha celého týdne. Chodilo se poslepu, ve dvou, pozadu, ve třech, zkoušeli jsme otočky, hledali triky, navzájem si pomáhali a hodně se smáli. Při tréninku ve výšce 4 m přišla taky řada na velikou psychickou podporu a sdílení a společné prožívání každého kroku a každého úspěchu. V této výšce už je zapotřebí používat jištění – celotělový sedák, který přes bezpečnostní lano (natažené v 6 m) jistí přes klasické lezecké jistící pomůcky lektor. Následně jsme používali i autolounch (sedák je jištěn přes smyci za kladku, která následuje na jistícím laně funambulistu), kde se přece jen člověk cítí trochu víc sám, než když víte, že vás lektor „má stále v rukou“.

V prostředku týdne za námi z Řecka přiletěla terapeutka organizace Humanity Crew, aby nám uspořádala přednášku věnovanou traumatu a práci s ním. Fantasticky lidský přístup člověka, který řeší psychologickou pomoc uprchlíkům v první linii, když připlouvají v přeplněných lodích na pobřeží Řecka, přinesl krásných několik hodin diskuse, informací, osvětlování a vysvětlování, strukturování druhů traumat a různých přístupů a možností při práci s nimi. Veliký dík za takovouto příležitost!

Rigging jsme denně trénovali napínáním slackline na funambulismus, ale i ocelových lan, vyvazováním vysokých a dlouhých lan do stran, aby se tak nekývala a trénováním uzlů, používáním kladek, tříděním a skládáním materiálu.

Všechno směřovalo k závěru týdne, k přechodu přes bruselský kanál. Den předem jsme strávili skoro dvouhodinovým přípravným meetingem, kde jsme krok za krokem, uzel za uzlem probrali systém stavby vysoké konstrukce přes kanál za běžného plavebního provozu. Denis měl všechno absolutně promyšleno, kreslili jsme si obrázky a nákresy a připravovali se na těžkou dřinu. Následně ještě roztřídit a naložit do dodávek a maringotky veškerý potřebný materiál, zítra nesmí nic chybět a honem spát.

Sešli jsme se v 8:00 u vody, vyložili a roztřídili všechny věci a vrhli se na to. 12 lidí pracovalo bez přestávky 5 hodin a ve 13:30 bylo 45 m dlouhé ocelové lano nataženo, zajištěno, vyvázáno a připraveno s jistícím lanem na víkendové přechody.

Začínalo se na břehu ve výšce cca 2 m nad zemí, ale hned po několika krocích překonal funambulista zábradlí a břeh a pod ním v hloubce asi 9 m si to valila bruselská řeka. Chodilo se celé odpoledne a celý druhý den, k tomu hrála hudba (vždy písně, které si funambulisti vybrali, aby se cítili na laně o něco lépe a mohli se nahlas vyzpívat ze svého strachu či nervozity), okolo procházející bruselané se zastavovali a tleskali. Všeobecná nálada byla skvělá, všichni si fandili a pomáhali si do sedáků či do kostýmů, podporovali se a čekali na sebe navzájem na druhém břehu. Po soustředěném přechodu a překonaném strachu vám objetí od kamaráda udělá převelice dobře.

Po posledním přechodu naše parta opět naběhla na sklízení a během pár hodin bylo všechno opět na svých místech, poskládané, zavázané, sbalené a bezpečně uložené.

Byla to obrovská zkušenost, stavět takovouhle velikou konstrukci a jsme velmi vděčny za to, že jsme takovouto možnost dostaly! Je skvělé poznat, co se za podobnými akcemi skrývá za množství práce a vztah k samotnému přechodu byl pro nás mnohem intenzivnější, když se šlo přes „naše“ lano.

Tak teď honem zase domů, trénovat, zkoušet, začít předávat zkušenosti novým studentům a zájemcům o tuhle skvělou disciplínu a v létě na viděnou v Berlíně! Třeba postavíme ještě něco většího, delšího a vyššího…

Katka, Glynis a Stéphi


The second weeklong training in the WC project took place in the birthplace of the European Association of Funambulism, in Brussels under the auspices of École de Cirque de Bruxelles.

Our team met after recently parting in Prague, but I must say that this week went even better, more smoothly and more joyfully than the first week. A relaxed atmosphere and a desire to learn, support each other and work hard paired with beautiful weather granted to us by the Belgians (Brussels boasts rain about 250 days a year, so the constant good weather was no small gift!).

This time, we lived together in the amazing beautiful house where we could eat breakfast together in the morning in the enormous bright kitchen/living room area or in the small garden. The only discomfort of this accommodation was that it was very far (a little over an hour) from the school and our training space, which was a bit exhausting during a week of intensive training. But it was truly gorgeous!

Our training took place a few blocks away from the circus school, in a vast green park in which ECB has permanently installed a number of tightwires of various heights, including one at 4m high. We shared the space with two other groups. We were all independently working on our technique and preparing for the wire walk across the Brussels canal, which was the grand finale to our week.

The meeting brought together all three of the WC project leaders: Vincent Wauters (the Director of ECB), Bruno Frenette (trainer and rigger) and Denis Josselin (trainer and performer),  who guided us through this week. We worked every day improving our technique, each finding our own approach, and playing with balance and imbalance. We searched for flow in our movements, worked with the breath, voice and singing.

Denis’s focus on artistry and expression determined the creative direction of the whole week.

We walked blindfolded, in pairs, backwards, in threes, tried rotations on the wire, experimented with devising our own tricks, helped each other and laughed a lot!

When training at the 4 meter height, it was meaningful that we were able to give and receive a great deal of psychological support, and we shared and celebrated each step and each success!  At this height, wirewalkers wear a full body harness and are secured by a classic pulley and ropes attached to the 6-meter-high overhead safety wire, controlled by the trainer on the ground. Another option we practiced with was the auto lunge belt, in which the harness is attached by a short pulley system directly to the overhead safety wire;  here, the wire walker can feel a bit more alone than when on the rope system, knowing that the trainer has you (literally) in their hands!

In the middle of this week, a psychologist from the refugee-aid organization Humanity Crew came all the way from Greece to give us a lecture about working with trauma.  She spends her days providing critical  point-of-entry psychological support to refugees upon their arrival to the Greek coast in overloaded boats. A fantastic and humane approach from this speaker brought hours of deep discussion, information exchange, enlightenment and explanation of the structured types of trauma and various approaches to working with them.  We feel immense gratitude for this experience!

We trained our rigging skills every day when attaching the Funlines (slacklines used in combination with the funambulist balancing pole), as well as the tight wires, securing the higher and longer lines to the ground with guide ropes to control their movement and bounciness, and we practiced tying knots, using the pulley, sorting and storing the materials. All of this practice was in preparation for the end of the week, the crossing of the Brussels canal. The day before the crossing, we had an almost 2-hour meeting reviewing the step-by-step, knot-by-knot system we would use to build up the structure over the canal during the normal daily traffic. Denis had an absolutely thorough plan; we drew sketches and maps and prepared ourselves for some hard work. After that, we still had to go to the storage units, select all of the materials and load them into the van and the caravan to make sure nothing would be missing in the morning, and finally got back home and fell into bed exhausted and excited!

On Saturday morning, we met at the canal at 8 o’clock, unloaded and sorted the materials, and dove into the task at hand. For five hours, without a break, 12 people worked together,  so that by 13:30 the 45-meter long wire had been unrolled, installed, secured with guide ropes and prepared with a safety wire for the weekend’s crossings.

The wire began situated on the bridge at about 2 meters above ground, but after a few steps and crossing a railing, funambulists found themselves over the Brussels canal, waves lapping 9 meters below.

Funambulists crossed the wire throughout the first afternoon and the whole second day. They could choose their special music, which was played during their crossing to help them feel calm and give them chance to sing out their fear or nervousness.  Local passersby stopped and clapped. The general mood was magical; everyone cheered, helped each other into harnesses or costumes, supported each other and waited for each other on the other side of the canal.  After overcoming one’s fears and crossing with deep concentration, a hug from a friend on the other side is a special thing.

After the final crossing, our group immediately began to take down the structure, and within a few hours, everything was back in its place – folded or rolled, bundled, packed up and carefully put away.  Building up such a large structure was a rich experience, and we are very grateful that we had the chance to do it! It’s eye-opening to learn what kind of work lies behind such an event, and our crossing seemed so much more intense and meaningful when we did it over “our” wire.

Now we are on our way back home to train, practice and share our experiences with others who want to learn this awesome discipline. We’ll see you again in July in Berlin! Perhaps we will construct something that is even bigger, longer and higher!

Katka, Glynis & Stéphanie

Publikováno: 6.6.2019