Cirk-UFF: Australský ročník

Letos se podkrkonošský festival nového cirkusu konal podeváté. Během pěti dnů stovky diváků nesčetněkrát aplaudovaly vestoje. Hlavní program totiž vsadil na cirkusové jistoty, na virtuózní akrobacii a humor. Zářili Cirk La Putyka s inscenací ADHD, Losers Cirque Company s inscenací EGO i soubor Gravity & Other Myths. Australané po celosvětově úspěšné inscenaci Backbone, kterou odstartovali právě v Trutnově před dvěma lety, přivezli „retro“ kousek A Simple Space, s nímž od svého vzniku v roce 2013 odehráli přes 700 repríz. Čím je tak fascinující australský cirkus, který potřetí za sebou významně oživil a pozvedl trutnovský Cirk-UFF? Nesporným základem je radost ze hry, obrovské fyzické nasazení, inovativně provokativní přístup k disciplínám a špičková technika.

Genialita prostoty

A Simple Space je inscenace, která začíná pády a končí létáním – „from falling to flying“, znělo by anglicky mnohem přesněji. Představení se vyznačovalo přehlednou strukturou a akrobatickými triky na velice vysoké úrovni. Překvapovalo odvahou akrobatů, neudolatelnou energií, dokonalými pointami situací a zcela zjevnou důvěrou v sebe i tým.

Gravity & Other Myths mi připomínal optimismem nabuzený gang, jenž se pokaždé seřadil na zahajovací čáře, aby se vrhl do jakkoliv absurdní hry, v níž se navzájem hecoval k odvážným kouskům nezřídka odporujícím gravitaci.

Mnoho výstupů skvěle fungovalo na principu soutěže. Touha zvítězit ve hře přirozeně vnášela příjemné napětí mezi spoluhráče a publikum vděčně sledovalo jejich měření sil, rychlost, obratnost, pružnost i důvtip. Například muži soutěžili v počtu salt. Začali všichni, ale jakmile někdo při dopadu ztratil rovnováhu, šel z kola ven. Vítěz jich z místa otočil přes dvacet! Anebo tři artisté skákali přes švihadlo, postupně zrychlovali, dokud jeden neudělal chybu a neodevzdal fant – část oděvu. A i když obě trutnovské reprízy měly odlišný průběh, pokaždé se protagonisté dokázali vrátit k zásadnímu bodu, aby mohli gag vtipně vypointovat. Představení se hemžilo i ztřeštěnými nápady. Jedna ze situací dokonce nabídla soutěž v rychlosti nafouknutí balónku, který pak měl každý s rukama za zády zformovat do tvaru zvířátka. Tato myšlenka, ideální do představení pro děti, se dočkala i zde vřelého přijetí publika nezávisle na věku. Mnohé výkony braly dech a vzbuzovaly otázky, jak je například vůbec možné skočit salto z ramen artisty a znovu na jeho ramena dopadnout, či jak je možné udělat rozštěp s nohama umístěnýma na hlavách partnerů, kteří sami stojí ve druhém patře pyramidy. Akrobaté své výkony navíc korunovali úsměvy do publika, neskrývali šťastný výraz a odhodlání jít výš i dál, a to i na velice malém prostoru. Hrací plochu totiž definovala čtvercová výseč z jeviště šapitó. Diváci přihlíželi ze tří stran, někteří i z bezprostřední blízkosti. Jakoby u Australanů už bylo samozřejmostí, že se opakovaně objeví třípatrová lidská pyramida, že artistky chodí po hlavách partnerů, anebo balancují v handstand na rukách partnera.

Představení A Simple Space nabídlo excelentní výkon Annalise Moore na stálkách. Její choreografie počítala s vybranými diváky, kteří se uložili do tvaru slunečních paprsků kolem její základny. Vypadala, jakoby chodila po hladině vody, či později jakoby skákala po kamenech, a přitom pokoušela pevná těla kolegů. Její sólo na stálkách nepostrádalo eleganci a smysl pro přesnost. Celkové euforii z nabité show napomáhal perkusionista a hudebník Alexander Flood, který také aktivně vstupoval do dění na jevišti. Diváci vítali impulsy ke spolupráci, například odpovídali vytleskáváním rytmu, či se s entuziazmem zapojili do bitvy s míčky, v níž šlo o to trefit a vyvést z rovnováhy akrobata stojícího na rukách.

Gravity & Other Myths tentokrát přivezli především zábavu, ale velice povedenou – zdařilý, povzbuzující, inspirující a pulsující cirkus, jehož zásadní devizou byla soudržnost a umění spolupráce.

Hrouda želatiny s hromadou bot

Představení oscilovalo na pomezí radostné hry z objevování pro dětského diváka a fyzicko-objektového experimentu pro dospělé publikum. Inscenace Jelly or Jam australsko-amerického souboru Ampersand za spolupráce Gravity & Other Myths jakoby se zhlédla v patlavém želé a vztazích mezi dětmi, potažmo v puntičkářských lidech s touhou přijít „věcem na kloub.“

Po vstupu do šapitó se dal ve směsi zvuků usazujícího se publika rozpoznat zvuk bublající tekutiny, nárazově do tohoto halasu vstupovaly reprodukované promluvy dětí. Na jevišti, v bílém overalu, si prostor organizovala akrobatka Jascha Boyce. Na délku svých chodidel vyměřovala, kam posunout reflektory. Dál zkoumala, jak rozvinout dva do kruhu střižené koberce, sem tam jakoby mimochodem udělala přemet, či jiný prvek, jímž ozvláštnila jinak poměrně zdlouhavé zabydlování plochy. O mnoho zajímavější byl její vstup do hlediště. Cílem bylo najít partnera, který by hověl podobnému smyslu pro detail a sedl by mu úplně stejný kostým. Po příjemně oživující interakci s diváky kolegu našla a uvedla jej do svého světa.

Jejich spolupráce rozproudila představivost, vnesla hravost a nakonec hroudu zářivě červené želatiny. Oba akrobaté využívali jak podlahovou krytinu ke stylizaci do rolí, tak nestabilní hroudu želé, s níž navzájem pokoušeli své fyzické limity. Z Australanů je to zejména soubor Circa pod vedením Yarona Lifschitze, jenž vyznává tzv. „rovnostářskou“ akrobacii, kdy není rozdílu mezi muži a ženami. V tomto želatinovém příběhu se i artistka Jascha Boyce často stávala spodákem, a dokonce jednou v pozici most nechala Jorena Dawsona stát poměrně dlouho na svém břiše.

Inspirativní výzva jménem nepoddajná hutná želatina, (a po ní i varianta rozbředlé želé), motivovala nejdelší úsek představení. V tu chvíli šlo o zajímavou podívanou, v níž se dva až klaunsky naivní akrobaté snažili hmotě dostat „na kobylku“, tj. chtěli ji rozporcovat, rozmáčknout, a proto ji shazovali z vrcholu lidské pyramidy, skákali na ni, dupali, boxovali, atd. Ale také v rozpatlané želatině klouzali, rozjížděly se jim nohy, smekaly se ruce, kluzkost pokoušeli i v nejkrkolomnějších akrobatických pozicích. Když měla partnerská akrobacie jasný cíl, nejen dětské publikum se zájmem ožilo.

Inscenace Jelly or Jam byla vystavěna na výborném nápadu a precizní pozemní párové akrobacii, za mne se však ztrácela v dramaturgii a temporytmu. „Body“ ubral hned zkraje neúměrně natahovaný úvod, celku nenapomáhala ani nepřiměřená jednoduchost ve svícení, protože nemálo detailů zůstalo v pološeru a závěr jakoby se rozdrobil, rozbředl a proklouzl mezi prsty. Naštěstí pak nedočkavé a natěšené dětské publikum s radostí vběhlo na jeviště připomínající kluziště.

Hana Strejčková

 

foto: Miloš Šálek

Publikováno: 6.6.2019