Nová, okouzlující, svěží, humorná, ale i reflektující inscenace De nos jours (Notes on the circus) skupiny Ivan Mosjoukine uchvátila a zaujala v Paříži diváky všech věkových kategorií, o čemž svědčil nejen vyprodaný sál, ale i pochvalná kritika. Nyní je k vidění v pařížském divadle Le Monfort, v listopadu pak ještě v Le Centquatre, poté vyráží na turné.
Diváci jsou vpuštěni do sálu těsně před zahájením představení. Z amplionu se ozývá hlas, že dveře jsou otevřeny a nad jevištěm, pro diváka vlevo od středu, visí jednoduchá třímístná časomíra s číslem 1. Zatímco si všichni hledají místo a usazují se, z amplionu zní opět hlas, že se rozdává program, číslo na časomíře se již přehouplo na 3. Uvaděčky a aktéři (dva muži a dvě ženy) si dávají záležet na tom, aby každý divák program dostal. Jedná se o přehnutý bílý papír formátu A4 s 80 poznámkami vycházejícími z dávných předpisů o tradičním cirkuse. Nad těmito předpisy se vážně i nevážně mladí tvůrci ve své inscenaci zamýšlejí a interpretují je s ohledem na současnost.
Dveře sálu se zavřou při čísle 4 a číslo 5 upozorňuje, aby si divák všiml otázky, kterou aktéři píší bílou křídou postupně na tabuli (umístěnou vzadu v pravé polovině jeviště). Prostor mezi křídly tabule zároveň funguje jako vstup do prostoru či jako startovní čára pro nový výstup. Celé představení je děleno na pomyslné kapitoly právě otázkami psanými na tabuli: Co budeme dělat? Co předěláme? Co se stane? Co se změní? Co udělat? A dále je ještě frázováno 80 poznámkami. Například poznámka číslo 34 upozorňuje na dekret z roku 1812, který zakazuje v cirkuse mluvit. Divák může poznámky současně sledovat v programu. Zásadní upozornění a komentáře ještě zaznívají z amplionu. Každý posun v dění na jevišti vpřed je pro upřesnění umocněn cinknutím, které zajišťuje vždy jeden z přítomných aktérů u pravého portálu po ukončení výstupu partnera. V tu chvíli se také přehoupne číslice na časomíře. Jde o velmi propracovanou souhru aktérů, protože nejde cinknout, aniž by zároveň nebyli připraveni další spoluhráči k proměně scény.
Nad jevištěm je natažené silné provazochodecké lano, opodál stojí zhruba 4 metry vysoké posuvné schůdky, zprava hned vedle tabule bicí sestava, velké reproduktory, spousta kabelů kolem hrací plochy, dále prosvětlený jukebox, jenž dává divákům pocit, že je hudba ovládána z jeviště. Ostatně vše, včetně přestaveb, úklidů a převleků, se odehrává před zraky diváků. V průběhu představení se pak na scénu i kolem ní a pod ní dostávají desítky dalších rekvizit. Stejně jako v klasickém cirkuse, tak i zde je dodržena určitá posloupnost – číslo po čísle, výstup za výstupem. Jeden akrobat je vždy hlavní, ostatní buď připravují scénu, nebo přímo asistují a jeden vždy stojí u stroje na časomíru, aby včas cinknul. Všichni jsou po celou dobu představení, které trvá skoro dvě hodiny, neustále přítomni, plni energie a jsou si vzájemnou oporou.
Čtyři mladí artisté: Erwan Ha Kyoon Larcher, Vimala Pons, Tsirihaka Harrivel, Maroussia Diaz Verbéke – se setkali v cirkusové škole Centre National des Arts du Cirque a spolupracují od roku 2007. Čtveřice pracuje pod souhrnným jménem Ivan Mosjoukine, největší ruské herecké hvězdy němého filmu 20. let minulého století. Každý z nich v inscenaci rozvíjí své umění, a zároveň nabízí divákům pohled na něj mnoha úhlů. A není to jen salto zepředu, zboku či z jiné části jeviště. Každé zopakování pohybu je jen odrazovým můstkem pro rozvinutí čísla. Díky těmto návratům staví aktéři gagy a situace, a zároveň potvrzují vysoké kvality svého artistického umění. A ať jde o akrobacii, provazochodectví nebo žonglování, stále všichni vyvažují, hledají rovnováhu a zároveň jako umělci a tvůrci inscenace zkouší vyvést z rovnováhy formy starého cirkusu a na hraně balancovat nad otázkami současného světa a našich dní (francouzština jednoduše a trefně používá slova équilibre a déséquilibre).
Salta, pád z jeviště, stoj na rukách po dobu ohřevu vody ve varné konvici, chůze po silném provaze bez jištění a nad to všechno ještě dívka s mnoha talíři na hlavě s obličejem překrytým mnoha ubrousky; a talíře nespadnou, ani když jí postupně ubrousky vytahují. Všechny výstupy jsou dotaženy ad absurdum. Dívka s talíři se promění v dívku nesoucí na hlavě stůl s dortem, prskavkou a velkým ubrusem. Vše na hlavě udrží i přesto, že ji kolega celou svlékne donaha. Pro vyvážení nahoty na jevišti se v průběhu představení také svlékne donaha jeden z mužských artistů, který pak udělá stojku. Vydrží v této pozici, dokud se neopeče toast. Nelze nezmínit i karaoke pro publikum s předepsanými listy, které drží provazochodkyně, brilantní slovní klauniádu, mnohokrát opakovaný pád na tyč seskokem ze čtyřmetrových schodů, které se na finále dokonce rozjedou a začnou padat. To je jen malý výčet ze všech výstupů, které mají společná témata: rovnováha versus nerovnováha, pád versus vzlet, obnažení versus zahalení. Díky řetězení výstupů, jejich opakování a nadstavování se tato témata zdůrazňují. Každý z akrobatů se snaží dovést svůj výkon až k vrcholu svých fyzických možností a pak se raduje spolu s diváky, když se mu číslo povede a stejně tak ani neskrývá zklamání, když se výstup hned nepodaří. Divák se s akrobaty pomalu sžívá, tají se mu dech, směje se, leká, zavírá oči a také jimi pátrá v programu, u jaké poznámky vlastně nyní je.
Impulz k puštění hudby je udáván z jeviště pomocí jukeboxu. Aktéři také hrají na hudební nástroje, zejména na bicí, nebo si pomocí zesilovačů a různých předmětů potřebný zvuk vytvářejí. Rozhodně tu nejde ani v jednom případě o laciný hudební podkres. Stejně tak působí i světelná kompozice. V jejích detailech se odráží hravost, která vykouzlí divákům úsměv na rtech, například z amplionu zní poznámka, že akrobat leží na posteli: akrobat tedy na jevišti zaujme pozici vleže (jedna ruka podpírá tělo paralelně s jevištěm a aktér udržuje a vyvažuje rovnováhu nad zemí). Podle poznámky z amplionu usne a světlo se zešeří, poté se světlo opět rozsvítí a z amplionu se ozve, že se probudil. A akrobat stále drží svou pozici na jedné ruce. Tyto světelné minihry jsou také ovládány z jeviště. Dalším esteticky působivým detailem v práci se světlem bylo vytvoření iluze jízdy vlakem. Akrobatka se ve stoje houpala na laně nad řadou reflektorů, jejichž světlo ji postupně ozařovalo a zase mizelo. Celkový obraz dotvářel zvuk vzdáleného jedoucího vlaku.
Druhá třetina představení a závěr již více působil jako divadlo, a to zejména proto, že jednotlivé výstupy na sebe přesně tematicky navazovaly, artisté na sebe přímo reagovali a situaci gradovali až k velkému společnému finále, ke katarzi. Uprostřed jeviště byl podlouhlý železný stůl, s nímž akrobaté manipulovali a vždy po dvou u něj vedli dialog. Gestikulovali, výrazněji artikulovali, a to vždy různým způsobem, s jinou mimikou, gesty, vsedě i vestoje. Jakoby mimochodem k tomu skákali salta či balancovali a padali, stejně jako všechny jejich rekvizity v průběhu celého představení. V inscenaci není tak důležité, co se říká, ale jakým způsobem se sdělení podává. A podstatné také je, že ani jednu myšlenku, kromě otázek na tabuli, nemohou vždy z nějakého důvodu doříct. Sdělení jsou pak neúplná, útržkovitá, křečovitě vysmátá, podle tvůrců nejspíš jako naše doba, ve které se na nás ze všech stran hrnou a valí hesla, poznámky, útržkovité fráze, předpisy a zákazy. Šílenost doby umocňovali aktéři právě akrobacií kolem stolu, nejrůznějšími rytmy a zvuky, zrychlováním pohybů. Samotné finále bylo cestou člověka, od počátku až po jeho pád. Polonahý akrobat byl postupně dvěma aktéry oblékán a převlékán a vybavován rekvizitami z úseků lidského života, dokud sám nespadl do prohlubně, z jeviště do tmy
Pojmy jako metafora a nadsázka rozhodně nejsou tvůrcům cizí. Stejně tak nemají tvůrci strach z experimentu a překračování hranic, ať už boří hranice mezi jevištěm a hledištěm, anebo se snaží jít proti gravitaci a lidským fyzickým omezením. Čtyři mladí lidé, ukrytí pod jménem Ivan Mosjoukine, se nezalekli předpisů „starého“ cirkusu. Naopak dokázali, že jsou schopni reflexe a nadhledu nejen na fenomén cirkusu. Dokázali včlenit artistická čísla do klasické stavby dramatu a jakoby neustále hledali harmonii mezi vyjadřovacími prvky „novocirkusáků“ a divadelníků.
Hana Strejčková
Ivan Mosjoukine – De nos jours (Notes On The Circus): námět, režie a realizace: Erwan Ha Kyoon Larcher, Vimala Pons, Tsirihaka Harrivel, Maroussia Diaz Verbéke, Théâtre Monfort, Paříž.
foto: Ivan Mosjoukine
Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
