Podepřeni vzduchem

Festival Tanec Praha sobě a divákům na závěr dopřál poetickou tečku pro všechny diváky bez rozdílu věku. V Malé dvoraně Veletržního paláce Národní galerie v Praze se odehrály čtyři typické ukázky z tvorby francouzského umělce a inovátora Yoanna Bourgeoise pod souhrnným názvem Tentative approaches to a point of suspension. Výrazná osobnost nového cirkusu a současného tance dlouhodobě zkoumá okamžik zastavení, například když objekt či akrobat již dále nestoupá, ale ještě nezačal padat či klesat. Dramaturgie retrospektivy se opřela o roky prověřená čísla, v nichž vždy jeden nebo dva performeři usilovali o nalezení rovnováhy, zastavení v čase i navzdory pohybu, v dualitě vztahu fyzikálních zákonů a fyzických limitů těla.

Když jsem před šesti lety poprvé viděla jeho autorské představení L´Art de la Fugue, okouzlil mne zdánlivou jednoduchostí, precizní prací s tíhou vlastního těla a hlubokým citem pro detail a temporytmus. Jeho rukopis jakoby vedlo okouzlení kinetickými „hračkami“, konkrétně plochami a prostory, jež naplňuje zdánlivým, leč neuvěřitelně výmluvným minimalismem. Absolvent cirkusové školy CNAC i taneční CNDC se zkušenostmi například ze souboru Maguy Marin, dnes osobitý tvůrce, ve svých inscenačních projektech dokáže navodit dojem, že se zdánlivě neděje nic náročného, a přitom technicky i umělecky jde pokaždé o risk, poctivé řemeslo a nápaditou choreografii. Navíc nepotřebuje šokovat adrenalinovými výkony, on udivuje lehkostí až beztížným stavem. Oboustranný dialog, ať mezi performery, či ve vztahu k pohyblivé nebo nestabilní ploše jsou jedním ze zásadních principů, které nastínil i průřez jeho dílem v pražské Národní galerii.

Rozlehlý prostor opanovaly tři výrazné konstrukce. S odkazem na okolní expozice a motto festivalu Tance Praha připomínaly instalace probouzející zvědavost. První masivní plocha v pozici nakloněné roviny, umístěná hned za vstupními dveřmi, sama o sobě evokovala výtvarné dílo. Na ní postavené dvě židle a stůl mi okamžitě probudily vzpomínku na Bourgeoisovu choreografii, v níž žena a muž seděli u stolu a výrazně gestikulovali na principu akce – reakce. Prostřední „exponát“ tvarem zrcadlil první, jen byl ukotven pár centimetrů nad zemí a od počátku na jednom z rohů seděla žena v černém oděvu. Posledním dalo by se říci jevištěm byly nikam nevedoucí schody, důmyslná konstrukce ploch s ukotvenou trampolínou.

Na úvod se představila Marie Voudain v pohybovém monologu za doprovodu harfy a hlasu. Hudebnice Laure Brisa, v osobité interpretaci Metamorphosis 2 Philipa Glasse, si až magicky podmaňovala rozlehlou dvoranu. Sólo začalo zbystřením mimiky tanečnice jako reakce na první tóny a současně i skřípot roztáčející se platformy. Její zpomalený pohyb směrem k židli a okolo ní kontrastoval se zvyšující se rychlostí rotace. Tato nádherně transparentní prezentace sil, zejména součinnost gravitace a odstředivé síly, evokovala princip animovaného filmu, kdy však divák jako pevný bod vidí jen část z na sebe navazujících snímků. Završení aktu bylo mocné. Voudain se držela židle, vlála jako na centrifuze, až na konec sklouzla na podlahu. Dramaturgie večera nabídla celkem čtyři akty, první a poslední spojoval motiv osamocení a závěrečný obraz performera ležícího mimo svou herní plochu. Ve druhém a třetím výstupu se ve fyzických dialozích rozehrával doslova zápas o rovnováhu – v prostoru i ve vztahu. Když Yoann Bourgeois a Marie Voudain vstoupili na dřevěný masiv, ukotvený pouze na středovém nosníku, začal pomyslný boj o každý krok, ohnutí, natažení, pokrčení, úklon… Cokoliv udělal jeden, ovlivnilo druhého. Oba však šli za společným cílem, a to posadit se na židli ke stolu. Vyvažování a hledání rovnováhy v obou partnerských výstupech přirozeně vneslo příjemné dramatické napětí. Jenže druhý díl, když konečně zasedli ke stolu a nalezli stabilitu, jsem pod vlivem historie vnímala jako nedokončený. Pravda, očekávala jsem trochu zázrak, že by i navzdory nestabilní ploše, na níž najít bod nehybnosti stálo obrovské úsilí, rozehráli tanec gest. Každopádně ukončení akce příchodem asistentů, kteří zafixovali scénu, aby se performeři mohli přemístit na třetí „stanoviště“, mne vytrhlo ze snění.

Třetí část pražské performance představila hodně známé Hourvari. Bourgeoisova choreografie pro vnitřní i vnější prostory, v minulosti hraná s nejrůznějšími hudebními podkresy, ale i v naprostém tichu, si i zde našla svou naléhavost a potvrdila geniální univerzalitu. Diváci mohli být opravdu blízko, všimnout si mrknutí oka, či záchvěvu svalu, odezírat emoce skrze mikroexprese. Ale také se mohli nechat unést svou imaginací, neboť před očima se odehrával archetypální příběh – křišťálově průzračná geneze vztahu. Psychologické podtexty nahradila vzdálenost od sebe navzájem i od středu desky, odpružení a tíhová síla, změny těžiště a rychlost otáčení, naklonění vlastní osy potažmo v úhlu a tak dále.

Závěrečná část patřila minutám, které by mohly trvat věčnost, Fugue/Trampoline byl úryvkem z celovečerního představení L´Art de la Fugue. Yoann Bourgeois stoupal do schodů, padal a zase se na stupně vracel. Cesta vzhůru vedla přes klesání do neznáma, z podhledu nebyla trampolína v konstrukci vůbec vidět. Ve smyčce návratů otáčel salta, pro iluzi chůze otáčel perspektivu, anebo se svět přizpůsobil jemu? Záleží na úhlu pohledu, zda stoupáme se zády paralelně k zemi a nohama tlačíme vzduch kolmo k nebi, či zda odraz můžeme vnímat jako pád směrem vzhůru. Je možná otázkou, zda se Yoann Bourgeois dotkl absolutní přítomnosti, či zázrakem povýšil okamžik na věčnost: zda dokázal zastavit čas, anebo sám sebe zastavil v čase. Letošní ročník festivalu Tanec Praha završilo mistrovské dílo.

Hana Strejčková

 

foto: Vojtěch Brtnický

Publikováno: 8.7.2019