Letní Letná No. III – Strach – a fear song: Hra na strach, hra na důvěru

Komorní inscenace Strach – a fear song je symbiózou nového cirkusu, fyzického divadla, činohry a opery. Představení dokázalo navodit tak specifickou atmosféru, že divák nevycházel z obdivu i úžasu, úleku a strachu. Intimní drama, pozoruhodně s českým slovem v názvu, svedlo na jeviště tři artisty, operní pěvkyni a hudebníka. Belgický soubor Théâtre d’Un Jour představil na festivalu Letní Letná projekt, který charakterizuje minimalistická výprava, malé šapitó, naprostá fyzická blízkost diváků a nenápadně plíživý strach.

Nostalgicky laděný prolog navedl pohled diváků do plamene svíce. Akrobatka Airelle Caen se ve svém úvodním verbálním monologu zmínila o rudém kovbojovi, malém hrdinovi, jenž se nebojí tmy, ani smrti, nejspíš ničeho. Vynesla poselství, že jím byla její matka, a nyní se jím chce stát ona sama.

Prostorově úsporný stan, tvarem připomínající jurtu, jakoby snad dokázal rozproudit i vibrace emocí. Jedna z pohybově nejintenzivnějších scén se točila okolo usínající postavy, kterou ohrožovaly noční můry ztělesněné do dvou mužských těl (Denis Dulon a Guillaume Sendron) s maskami vlků. Strašidelný sen přinesl lítý souboj s těmito šelmami ve formě pozemní akrobacie, jíž dominovala tělesná rychlost až zběsilost a s ní spojený svíravý pocit z ohrožení. Stan se brzy zdál být ještě těsnější a vydýchanější než na začátku. Obdivuhodná průvodkyně tématem, sopranistka Julie Calbete, zpívala za všech okolností, ať stála na podlaze, ležela, či seděla na ramenou, nebo v pohybu za hudebního doprovodu Jeana-Louise Cortese.

Režisér Patrik Masset nepodcenil ani práci s prostorem. Bezprostřední blízkost všemu a všem dodávala, ale také ubírala na kvalitě. Vidět nuance, záškuby, tiky, zpocené propletence rukou umožnilo rychleji vytvářit vztah mezi arénou s akrobaty a diváky. Ovšem nemožnost se v hledišti téměř pohnout, zhluboka nadechnout, natož případně utéct mi chvílemi nahánělo obavy o bezpečí, nefalšovaný strach.

Někdy jsem se však neubránila dojmu, že to, co vidím, jsem už viděla mnohokrát a tudíž jsem se v případě některých obrazů neubránila dojmu z klišé. Postav s kosou prošlo a jistě ještě projde po divadelních prknech stovky, tisíce. Tento Kostěj Nesmrtelný, nebo Smrtka, se tak vehementně oháněl původně zemědělským nářadím, že lidé v prvních řadách ucukávali, byť byli od kosy vzdálení dlouhé centimetry.

Celkově představení mělo spád a nešetřilo překvapujícími střihy a vpády do publika. Diváci byli zapojeni například do hry na důvěru, kdy artista zády či bokem padal a vtom ho podepřely cizí ruce. Jeden vyvolený divák pak dostal šanci překonat svůj strach. Vystoupal po lidských schodech, tedy tělech akrobatů až na ramena jednoho z nich, aby pak opět s jejich podporou sešel dolů. Nenechali jej spadnout, a ani on sám nezaváhal. Hra splnila svůj účel, napnula pomyslnou tětivu koncentrace ke své hranici, ale nepraskla.

Tvar inscenace umožňoval naplno se zanořit, vnímat podprahové vzkazy o strachu či se nechat unášet akrobacií, která nešetřila vysoce náročnými prvky. Jen svižně vystoupat do třetího patra lidské pyramidy, kdy se hlava nejvýše postavené artistky téměř dotýkala střešní krytiny, bylo obdivuhodné.

Za důležitý motiv, často užitý v představení, považuji: „bojím se, a tak sám probouzím strach“. Například jedna z jeho nejvíce zjevných prezentací spočívala v rituálním nabarvení se rudou barvou. Závěr tímto jako by odkazoval k archetypu bojovníka, ztotožnění se s hrdiny a přijetí svého strachu jako začátek svobody. Inscenace Strach – a fear song bezesporu letos patřila k nejvýraznějším projektům festivalu Letní Letná, který nebylo radno minout.

Hana Strejčková

 

foto: František Ortmann

Publikováno: 5.9.2019