„Obloha spí a kdesi za křovím čeká na tebe žena vymodelovaná ze syrového masa. Budeš ji krmiti ledem?“ Jindřich Štýrský
Cirkus Mlejn v inscenaci Emilíe uvádí své obecenstvo do komorní a ponuré atmosféry. Nastavuje mu surrealistický obraz člověka zmítaného svými sny, zvrhlou touhou a zejména ženou, která muže svádí, dle potřeby mění své podoby, až jej nakonec zcela ovládá. Obdobně jako stejnojmenná kniha Jindřicha Štýrského představení dráždí a provokuje divákovu fantazii. Divadelní tvůrci nehrají souvislý děj, nýbrž básní, postupují asociativně a nechávají na vnímateli, aby si jimi vystavený obraz vykládal po svém, lámal si nad ním hlavu, nebo se jen nechal do obrazu vtáhnout a zapomněl na každodenní realitu.
Ale i ta je v inscenaci ztvárněna, byť ne ve zcela pozitivním světle. Ústřední postava muže (Ondřej Jiráček), v jehož vidinách či snech se Emílie stále dokola objevuje a mizí, se oddává svému vnitřnímu světu. Jakémusi vysvobození ze skutečnosti, která nese podobu opakujících se pasáží, v nichž se muž mechanicky pohybuje ovládán hlasitou hudbou připomínající hluk továrny, rachot strojů, bubnování, tikot hodin. Tísnivou atmosféru doplňuje žlutým světlem vytvořený obdélník, vymezující prostor pohybu tmou obklopeného herce. Téma snění a unikání z reality do fantazie, stejně jako hudba upomíná na další inspirační zdroj inscenátorů, film Tanec v temnotách režiséra Larse von Triera z roku 2000. V něm se hlavní postava, neschopna bránit se okolní společenské negaci, během své těžké práce v továrně oddává snění. To jí zprostředkovává útěchu, avšak současně ji ovládá a rozptyluje její představu o realitě.
Již počáteční scéna významově předjímá následující představení a současně funguje jako narážka na Štýrského text. Do tmavého prostoru jeviště zmateně vstupuje muž (Ondřej Jiráček) s batohem na zádech, v dlani pevně svírá malou povadlou kytičku. Do tmy nejistě vchází i ženská postava, Alžběta Kostrhunová. Kráčí pozpátku. Dvojice se srazí. Ona se k němu přiblíží, jako by jej chtěla políbit. Pak náhle rychle uhýbá, přijímá z jeho ruky květinu a rychle ji sní. On v tichosti odejde, ona za jeho zády dárek znechuceně vyplivuje. Vše, co se zdá na první pohled krásné, se obrací v pravý opak. Tato proměna se stává klíčovým motivem inscenace.
Trojice herců včetně Alžběty Kostrhunové, která živou hudbou a jinými zvuky doprovází jevištní dění, vystačí s prakticky prázdným jevištěm, na němž se vyjímají dvě akrobatické šály a plechová skříňka, která je zevnitř polepená fotkami nahotinek z časopisů. Ústřední složkou inscenace Emílie je práce se světlem, jež se mimo jiné podílí na vytváření ponuré atmosféry. O co méně kulis a rekvizit, o to více se objevuje na scéně kostýmů. Eliška Brtnická a Jana Klimová ztělesňují mužovy fantazie, a tak převlékají i kostým za kostýmem. Poprvé však přicházejí v obepnutých overalech tělové barvy, jako by byly nahé, nic nepředstavovaly. Mužská postava se po svém příchodu s batohem převléká do volných bílých kalhot a bundy. Hercův kostým, doplněný rouškou a kapucí, stejně jako jeho mechanické pohyby navozují dojem jakési sterility. Ta je však narušena červeným kolečkem na roušce, které může připomínat klaunský nos.
Hercům, kteří jsou zároveň akrobaty, se během představení daří bleskově střídat sekvence odlišného ladění, proměňovat své role, stejně tak jako propojovat hereckou akci s akrobacií na šálách. Jedním z vrcholných okamžiků už na začátku představení je výstup Elišky Brtnické oblečené v černých šatech s peřím připomínajícím nepostradatelnou součást kostýmu kabaretní umělkyně, která pověšena hlavou dolů na šále tančí tango s mužem stojícím na zemi. Ten se záhy zavěšen za partnerku začne spolu s ní vznášet. To vše je doprovázeno francouzskou písní navozující romantickou, až téměř nostalgickou atmosféru.
Snové pasáže i momenty stísňující reality v inscenaci prolínají humorné scénky Ondřeje Jiráčka. Bravurní komediální herectví založené na jednoduchých posuncích a dětinsky výrazné mimice svědčí Jiráčkovi bezpochyby víc než vážnější nálada obrazů fantazie, v nichž tu a tam není zcela jasné, jaké emoce muž ke zjevujícím se dívkám chová. Muž postupně v jednotlivých scénkách vybaluje svoji svačinu, pečlivě zabalenou v alobalu. I v těchto okamžicích tvůrci opět pracují s fantazií, asociacemi, proměnami. Znovu se ukazuje, že věci nikdy nejsou takové, jaké se na první pohled zdají, nebo zkrátka nejsou tím, za co je máme. Ředkvičky v hercových rukou ožívají a za doprovodu komických zvuků se hádají, dokud nejsou obě snězeny strašidelnou obludou. Pak se z ostatních ředkviček stávají míčky na žonglování a ze stonků a listů je svatební kytice, kterou muž-klaun obřadně hází mezi diváky.
Uvolněných, úsměvných pasáží však postupně ubývá, neboť muž čím dál více propadá do snového světa, který se začíná obracet proti němu samotnému. Sen začíná pohlcovat sám sebe. Dívky již nenosí šaty, ale přichází v béžových overalech asociujících obnažená těla. Obě muže ignorují, jedna jakoby sváděla druhou, a společně předvádí působivou vzdušnou akrobacii, při níž se vzájemně proplétají do všemožných pozic a útvarů. Vytváří zamotané klubko z lidských těl.
Na jevišti přibývají další a další ženy. Nejsou to však herečky či akrobatky, nýbrž plastové figuríny, jejichž trupy, nohy, ruce se čím dál více hromadí. Deformace a hra s divákovým vnímáním pokračuje. Najednou na scéně stojí dámská postava tvořená do půlky těla figurínou, od pasu nahoru pak živou herečkou. Postava se rozpadá a následně se ze tmy vynořuje další. Se vzrůstajícím počtem plastových postav na scéně se stává rovněž naléhavější otázka – kdo je vlastně Emílie? Emílie může být metaforou ženy obecně, může být též pouze neexistujícím přízrakem v mužské fantazii. Emílie je tedy mimo jiné jedním přeludem ztvárněným dvěmi herečkami, který se muži zjevuje v rozličných podobách. Jednou jako vášnivá žena s kuriózně dlouhými vlasy, kterými spícího muže něžně hladí, podruhé například jako žena ovládaná mužem a na závěr jako ta, která má nad mužem moc. Žena zavine hlavu muže navzdory jeho nevoli do černé akrobatické šály, on před ní nešikovně prchá a úzkostlivě se zavírá ve své malé skříňce, do níž se sotva vměstná. Vždy však ženské postavy zachovávají ledový klid a ve tváři jsou takřka nehybné, jako by si snad v sobě nesly něco z prázdných výrazů plastových figurín.
Emílie je pohybovým představením, které nevyužívá akrobatických prvků samoúčelně, ale naopak se vyznačuje myšlenkovou propracovaností. Ačkoli by k tomu inspirace Štýrského textem mohla svádět, vyhýbají se tvůrci vulgárnosti a ztvárňují mužskou fantazii, téma nahoty, snění a reality originálně, s řadou groteskních prvků a s veškerou vážností i nadhledem současně. To vše je doplněno živou hudbou, která je stejně tak rozmanitá a proměnlivá jako samotné dění na jevišti. Emílie je poetická, fascinující, děsivá i vtipná zároveň.
Aneta Pavlíčková
Cirkus Mlejn – Emílie: účinkují: Janka Klimová, Eliška Brtnická a Ondřej Jiráček j.h. (divadlo husa na provázku) / Petr Štěpánek j.h. (Long Vehicle Circus); choreografie: Janka Klimová, Eliška Brtnická a Salvi Salvatore (divadlo Décalages); dramaturgie: Vít Neznal; hudba: Alžběta Kostrhunová; light design: Vlado Veleta; kostýmy: Petra Vlachynská; produkce: Dagmar Roubalová
foto: Archiv KD Mlejn
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
.
