Počátky klasického cirkusu

V 10. století dochází v Evropě k zajímavému úkazu, který nahrává odumírajícímu artistickému umění: ve větších městech dochází totiž k přeměně tradičních trhů na mnohem větší tržiště, jakási místa pro lidová shromáždění. A to je pro potulné komedianty veliká výzva. Kde jsou lidová shromáždění, tam je i zábava. Různá vystoupení žonglerů či akrobatů se tak stávají nedílnou součástí evropských městských tržišť.

V té době je však ještě velkou hrozbou pro potulné umělce lidská nevědomost a smrtelná obava ze všeho, co se jen trošku vymyká normálu. Nadlidské výkony artistů totiž velice často budily podezření z šarlatánství či spolčení s ďáblem a stávaly se tak obětí nejrůznějších perzekucí. Odpor ke komediantskému umění byl nakonec tak silný, že za vlády Ludvíka XIV. vedl k zákazu vystupování artistů na městských veřejných prostranstvích. Důsledkem takového rozhodnutí však nebyl úplný zánik klaunerie a žonglování, ale naopak stmelení pouličních umělců do větších skupin. Ty pak pořádaly svá vystoupení na loukách za městem či v provizorně zbudovaných dřevěných boudách.

Arény 16. a 17. století

Na přelomu 16. a 17. století byly důležitou součástí společenského života anglických měst (tedy hlavně Londýna a jeho okolí) tzv. ?veřejná divadla?.  Jednalo se o velkokapacitní nezastřešené budovy, jakési dvory obklopené strmým lešením, sloužícím jako hlediště. Inspirací pro takový typ divadelních budov byly ? ?obdélníkové arény pro býčí či medvědí zápasy, pro šermířské či zápasnické hry. Někteří badatelé soudí, že veřejná divadla vznikla prostě tak, že se do arény postavilo odstranitelné pódiové jeviště.?

Mezi významné divadelní arény alžbětinského divadla patřily např. The Theatre (1576 ? 1597), The Globe (1599 ? 1613) nebo The Hope (1614 ? 1656).

Pojem ?veřejného divadla? se ještě užívá v souvislosti s Paříží 16. století. Zde se v roce 1548 objevilo pravděpodobně první stálé veřejné divadlo, které bylo v Evropě postaveno od dob římských časů ? Burgundský palác.  Toto divadlo bylo kryté. Podsadou byla prázdná plocha, kam se podle potřeby mohly dodávat židle. Na této ploše pak bylo většinou umístěno jeviště. Buď bylo mírně vyvýšené nebo  jen vymezené rozmístěním židlí k sezení. Po obvodu se pak tyčily několikastupňové balkony sloužící jako lože pro diváky. Do takového divadla se pak vešlo až 1600 diváků.

Obdobným způsobem  byly k divadelním účelům využívány tzv. ?míčovny?, tedy zastřešené prostory sloužící původně k míčovým hrám. Princip takové velkokapacitní divadelní podívané byl podobný: jeviště bylo umístěno dole na velkém otevřeném prostranství, diváci pak byli umístěni kolem na stupňovitých balkonech. Míčovny se staly k takovým účelům ideálním prostorem a mnohé z nich pak byly na divadla přímo přestavěny.

Takovým případem je i Theatre du Marais, které vzniklo v Paříži roku 1634 přestavbou míčovny.

Filip Astley a první cirkus

Prvním,  kdo  po několika stech letech znovu použil již téměř zapomenutého slova ?cirkus?, byl koncem 18.století v Anglii  jistý Filip Astley. Tento vysloužilý příslušník královského jezdectva byl doslova fascinován jezdeckým  uměním. Kdesi za Londýnem si pronajal louku, kde v ohradě dával hodiny jezdectví a akrobacie na koních. Tato vystoupení, doprovázená vždy zvukem bubnů a flétny, se stala vzrušující podívanou a začala přitahovat široké publikum, které bez dechu pozorovalo nebezpečná čísla jezdců ? akrobatů. Astley znovuobjevil fenomén kruhové manéže. Pro drezůru koní byl kruhový prostor nejvíce vhodný. Bylo nutné, aby drezér mohl z jednoho místa manéže dosáhnout svým bičem na všechny své koně. A jak se záhy ukázalo, byl takový prostor vhodný také pro komunikaci s divákem. Kruhová aréna (manéž) se stala základem moderního cirku, prozatím však ještě v podobě jakési kamenné budovy. Tu první (Astley´s Amphiteatre) dal postavit právě Astley v roce 1780 na Westminster Road v Londýně. Kamenné divadlo kombinující kukátkovou scénu a orchestřiště, přizpůsobené inscenování romantické podívané, nabízelo divákům kolem 3 000 míst k sezení. V přízemí sálu byla kruhová aréna, kde bylo možné pořádat jízdní vystoupení či postavit lavice na sezení – bylo to tedy divadlo s částečně proměnlivým prostorem.

Úspěch se brzy dostavil a tak Astley vybudoval další stálou cirkusovou budovu, tentokrát na Blackfriars Road. V roce 1783 pak postavil kamenný cirkus v Paříži.

V průvodci Paříží z roku 1927 nacházíme tuto zmínku: ?Nejváženějším cirkem v Paříži byl Astleyho Cirque d´Hiver. Byl postaven již v roce 1783. Vystřídali se v něm nejvýznamnější ředitelé (Astley, Antonio Franconi, Gaston Desprez?a další). Tento cirkus byl zařízený moderně s nejnovějšími technologickými vymoženostmi v tomto oboru. Vystavěný od Hittorfa, interiéry vyzdobeny  skulpturami a malbou od Pradiera, Dautasa, Barriase?atd. Nabízen byl program, v němž byly zastoupeny všechny obory: jízdní výkony, akrobacie, excentrická gymnastika, pantomima, hudební imitátoři a konečně nejslavnější klauni světa, jako Francois, Albert a Pavel Fratellini, jež zná a miluje celá Paříž.?

Filip Astley byl také prvním, kdo použil pro svá cirkusová vystoupení stan s plátěnou střechou. Stěny cirku byly však dřevěné a nebylo tedy možné se stanem cestovat. Přenosný celtový stan se poprvé objevil  až ve 30. letech 19.st., kdy ho v Americe použil jistý Aaron Thurner. Stan měl jediný nosný stožár, který byl zasazen uprostřed kruhové manéže. To však ještě nebyly kočovné cirkusy, jezdilo se nanejvýše do několika málo okolních měst. Stálou stagionu měly tyto cirkusy vždy ve své kamenné budově, jejímž základem byla kruhová manéž.

Astleyho význam v historii vývoje klasického cirkusu je nesporný v tom, že to byl právě on, kdo vrátil cirkusu znovu jeho jméno, ??kdo přesunul tento umělecký žánr ze dna zábavy na úroveň aristokratických podívaných, kdo vrátil tisícům artistů jejich zasloužené uznání.?

Pařížské cirky

1. polovina 20. století patří v Paříži kamenným cirkusům. Nejslavnější cirkem v prvních dobách této moderní cirkusové historie byl Cirque Olympique. Jeho ředitelem byl cirkusový král Antonio Franconi, který se dožil bezmála sta let. Roku 1835 převzal jeho cirkus Louis Dejean a přejmenoval ho na Cirque National de Paris. Cirkusy se stávají místem vyhledávaným širokou veřejností. Dokážou pojmout od 1500 po 5500 návštěvníků. Hraje se každý večer, o víkendech i dopoledne. Mezi ty nejvýznamnější patří např. Nouveau-Cirque (na jehož místě jistou dobu působil i výše zmíněný Cirque Olympique). Jeho zvláštností byla ??pohyblivá dráha, která se v několika minutách dokázala proměnit v bazén pro vodní akrobacii.? [7] , dále pak Cirque Médrano (bývalé působiště bratrů Fratellinů) či Cirque de Paris.

Pařížské music hally a varieté

Zajímavým fenoménem Paříže 1. poloviny 20. století byly také velkokapacitní podniky lavírující na pomezí umění a lidové zábavy bez zábran ? tzv. music-hally a varieté pocházející původně ze světa anglosaského.

?Je to divadelní útvar, spectacle, který má dnes všechny záruky a naděje nejlepší prosperity mezi úpadkem akademického divadla a naprostou bezradností velké, zejména americké filmové produkce. ? V dnešním stavu cirku a music-hallu není přesně možno vésti mezi oběma demarkační linii. Excentriky, klauny a akrobaty má music-hall s cirkem společné. ? Music-hall je svou podstatou jakýmsi divadlem bez začátku a konce, podívanou, která v rapidním sledu programu ukáže ustavičné drama života.?

Tato forma nezávazné podívané spojená s nabídkou těch nejprimitivnějších forem lidské zábavy, jako je konzumace alkoholu, nevázaný smích, erotika, komika, byla symbolem té doby. Byla to zábava moderní, dynamická, ale ne povrchní. V music-hallech či varieté bylo možné zhlédnout přední čísla světových akrobatů, žonglerů či ekvilibristů, našlo se však i místo pro šansony nebo herecké skeče. Bylo zde zkrátka vše, co v té době bylo chápáno jako všelidské a internacionální: ??smělá hudba, živé barvy, parfémy, nahá těla, opojení a uchvácení sluchu, čichu, všech smyslů, i sexu, a především zraku.?

Mezi přední pařížské music-hally patřily: Folies Bergére, Concert Mayol, Casino de Paris a v neposlední řadě Moulin Rouge.

Publikováno: 15.9.2008