Alexander Vantournhout: „O tom, kde začíná a končí cirkus, rozhoduje cirkograf“

Belgický performer – tanečník a artista – Alexander Vantournhout se za posledních pět  vyprofiloval jako výrazná osobnost v oboru nového cirkusu. Nabízelo by se napsat, že pro jeho styl je charakteristické mísení tanečních a akrobatických principů. Nicméně toto obecné tvrzení by nebylo přesné a navíc o ničem konkrétním nevypovídá. Alexander Vantournhout se vymyká jakémukoliv rámci a každý jeho scénický projekt se vyznačuje jiným estetickým přístupem a performativními prvky. Do Prahy na festival Cirkopolis (9. – 15. 2. 2020) přiveze svou první kolektivní inscenaci Red Haired Man. České publikum tak bude moci srovnat tuto performanci s jeho sólem Aneckxander, které na festivalu Cirkopolis uvedl v roce 2017. O tom, co Alexandera Vantournhouta motivuje v jeho tvůrčí práci a jak v tvorbě inscenací postupuje, se s ním v rámci 32. ročníku mezinárodního festivalu nového cirkusu Circa ve francouzském Auch bavila Veronika Štefanová.

 

Pro svou nejnovější autorskou inscenaci Screws ses inspiroval příběhem pianisty, který si zranil prsty na ruce. Zranění byla tak vážná, že už nikdy nemohl hrát na piano profesionálně. Rozhodl se tedy, že složí skladbu jen pro ty prsty, kterými mohl hrát. Jeho omezení se pro něj stalo inspirací. Ty to máš ve své tvorbě podobně. Nejednou si v rozhovorech prozradil, že jsou to právě různé překážky a omezení, které tě v tvé tvorbě inspirují. Bylo tomu tak i případě Screws.

V tvorbě mě obzvláště zajímají vztahy a vzájemná závislost mezi tělem a objektem. V případě inscenace Screws se jedná o nekonvenční předměty, jako například speciální jogínské boty, pomocí nichž se může člověk zavěsit za tyč hlavou dolů tak, že vypadá jako netopýr visící v jeskyni. Dalším předmětem jsou horolezecké mačky, které se nosí do hor při zdolávání ledovců. Pro sebe jsem si vybral bowlingovou kouli, kterou používám proto, abych mému pohybu dodal dynamiku, jinou váhu a také švih. Tento předmět můj pohyb směřuje do extrémnější úrovně.

Čili hybatelem v tvorbě inscenace Screws byla zvědavost, jak může daný předmět nebo objekt formu pohybu změnit, případně umocnit jeho dynamiku?

Našim cílem není s předměty manipulovat, ale společně s čtveřicí performerů je vnímám jako jakési prodloužení – protézy – našich těl, jako jejich součást, nejen jako pomůcku. Následně pak přemýšlím o tom, kde končí tělo a začíná daný předmět. A k tomu se váže obecnější problematika související s našimi každodenními životy, v nichž jsme na řadě předmětů závislí; není snad ani potřeba zmiňovat mobilní telefony, které téměř nepustíme z ruky. Řekněme tedy, že tuto tematiku my zpracováváme v naší inscenaci Screws, akorát poněkud abstraktnějším způsobem.

Mohl bys uvést konkrétní příklad toho, jak takový umělecký výzkum během tvorby inscenace vypadá? Jak během něj ve skupině postupujete?

Na začátku se s performery domluvíme, že nebudeme ve vztahu k předmětu tvůrčí, nebudeme se pokoušet vymýšlet umělecké využití něčeho, co primárně slouží k praktickému využití. Ale naopak, budeme následovat primární využití, za jehož účelem daný předmět vznikl. Pokud si na nohy nasadíme boty, které byly určeny k zavěšení, tak se v nich zkrátka zavěsíme a nebudeme vymýšlet nějaké jiné podivné a jim nepříslušící aktivity. Bowlingová koule byla zase vyrobena za účelem vrhání, tudíž ji budu vrhat do prostoru, tak jak je to pro tento objekt běžné. V teoretickém pojetí by se tato metoda mohla pojmenovat jako dostupnost nebo dosažitelnost objektu.

Co stojí na počátku tvých nových projektů, co tě vyprovokuje k tvorbě nové inscenace?

V centru mé pozornosti stojí pohyb. Baví mě, když sám sebe uvedu do nějaké krajní, limitující situace a následně pak můžu prozkoumávat hranice této situace a případně možnosti jejich překročení. Jako kupříkladu v inscenaci Aneckxander, kterou jsem uvedl i v Praze. Pohyb těla jsem omezil botami na vysoké platformě a boxerskými rukavicemi. Mým cílem bylo najít způsob, jak omezení pohybu v těchto doplňcích pokořit. V inscenaci Red Haired Man jsme se rozhodli zařadit obraz, ve kterém udržujeme víc než dvacet minut oční kontakt s publikem, ale přitom se snažíme provádět akrobatické figury.

Red Haired Men je tvá první kolektivní inscenace. Co bylo inspirací pro její vytvoření?

Inspiroval mě ruský spisovatel Daniil Charms. Na jevišti jeho text říkáme rusky, anglicky a v Praze ho budeme říkat i česky. Tato kombinace jazyků nám slouží k vytvoření nového druhu jazyka. Charmsova báseň Red Haired Men představuje muže, který o vše přišel, celou svou identitu – o své končetiny a dokonce i ústa. Tato postava tak postupně mizí, až se úplně vytrácí. Daniil Charms psal tuto báseň v době stalinistické éry, kdy měl zakázáno veřejně vystupovat a také strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně. Jeho básně obsahují dávku humoru, ale zároveň hlubokou, mnohdy politickou myšlenku.

Sám sebe představuješ jako cirkografa (circograph). Tento novotvar se blíží termínu choreograf. Co tedy reálně označuje tento nový pojem?

Jedním z důvodů, proč jsem s tímto pojmem vstoupil do nového cirkusu, je ten, že tomuto oboru stále chybí adekvátní terminologie. Uvedu příklad z oblasti takzvaných freekshows, tedy obludárií, do kterých náleží například vousatá žena nebo liliputi. Lidé si obraz těchto lidí často spojují s cirkusem, nicméně vousatá žena nebo liliput, to už je něco, co se neutváří, ale je to dáno už na začátku, něco jako readymade v umění. To pro mě ale není cirkus, to je podle mě cirkografie. To, že někdo označí vousatou ženu za cirkus, je teprve až volba režiséra nebo režisérky. Druhá důležitá otázka, která se podle mě k cirkusu a cirkografii váže, je, kdy začíná cirkus. Je to ve chvíli, kdy se uváže provazochodecké lano mezi dva pevné body, nebo když na něj vstoupí akrobat, nebo až na něm tento akrobat udělá salto? Myslím, že o těchto hranicích – začátku a konci – rozhoduje právě cirkograf. Je to on, který dílo zasazuje do formálního a významového rámce. Díky cirkografovi můžeme termín cirkus otevřít mnohem širšímu významovému pojetí.

 

Foto: Bart Grietens

 

Publikováno: 30.10.2019