4. 12. 2019, Recenze

Bromance jako osvěžující show

Londýnský soubor Barely Methodical Troupe se ve své, dnes již divácky prověřené a cenami ověnčené, prvotině Bromance zaměřil na podoby přátelství mezi muži. Až mě samotnou překvapilo, kolik vtipných a nápaditých variací může chlapské kamarádství mít. Trojice artistů, Beren D’Amico, Louis Gift a Peter Shirley, nejenže divákům během šedesáti minut dopřála napětí a překvapení, ale i oni sami působili, že jim společný pobyt na jevišti přináší radost.

Název Bromance jednoznačně napovídá, že jde o blízké vztahy a odkazuje ke generaci mileniálů. Anglické spojení dvou slov „bro“ (brácha, kamarád) a „romance“ se v anglofonním mladém mužském světě běžně používá. Dokazuje to i množství stejnojmenných populárních písní, či dokonce tchajwanský televizní seriál. Přednostmi tohoto cirkusového představení byla nekomplikovaná struktura, fungující načasování akcí a gagů a organicky zakomponované disciplíny, jako byla pozemní akrobacie hand-to-hand, parcour a Cyr wheel, z tance pak propojení triků breakdance a prvků contemporary.

Hrací prostor převážně tematizoval světelný design. Scénografii tvořily jen tři bílé skládací židle. Představení se dělilo na výstupy, dalo by se říci kapitoly, které připomínaly výseče z každodenního života. Uvozovala je „obyčejná“, všední činnost. Hned v úvodu to bylo například podání ruky, ze kterého artisté fyzicky vytěžili, co se dalo. Využili jej jak na herecké škále, samozřejmě s převažující řečí těla a grimas, tak jako základ špičkově provedených akrobatických čísel.

Číslo tři je samo o sobě výzvou, neboť nabízí dobrodružství vztahových trojúhelníků. Představení Bromance se naštěstí neutápělo v psychologických hlubinách, ani neřešilo globálně drásavá témata, ale hovělo si ve vrstevnatém nahlížení na obyčejné situace. A ačkoliv žádný vztah či svět není jednoduchý, britští tvůrci vsadili na splavně plynoucí děj bez vážných zádrhelů a aspoň na chvíli navodili dojem, že se dá prostě zvládnout vše, včetně vztahových karambolů.

Mezi opakující se motivy například patřilo usmiřování, převaha dvou ku jednomu nebo přelévání pozornosti od jednoho ke druhému. Základem a doslova i základnou, která poskytovala oporu i odpich, byl Louis Gift, postavou nejvyšší a na pohled nejsilnější muž z trojice. Jeho protikladem byl Beren D´Amico. Mrštný a pružný tanečník si získal publikum během prvních minut, kdy balancoval na jedné ruce, kterou podpírala Giftova hlava. A zatímco D´Amico překvapoval svými výskoky, salty vzad a mnoha dalšími akrobatickými triky, Gift držel krok i v tanečních choreografiích. Doménou Petera Shirleyho byl Cyr wheel, s nímž jako by čaroval. V mých představách vytvářel krajiny, ve kterých se cítil bezpečně a v nichž panovalo bezčasí.

Vyladěný humor prostupoval představením, jako když příjemně proudí svěží vzduch. Ačkoliv se objevily často užívané akce, například s otíráním potu, nebo repetitivní přímočaré preference jednoho nad druhým, staly se odrazovými situacemi k překvapivějšímu vyústění. Nepředvídatelně například vyřešili první použití židlí, nesedli si na ně, nýbrž si k nim stoupli jako k pisoárům. V současném kontextu genderové variability na mě představení Bromance zapůsobilo jako příjemná klukovská hra, výtečná pánská jízda a rozhodně i špičkový cirkus.

Hana Strejčková

 

Foto: Barely Methodical Troupe