26. 11. 2012, Rozhovory

Není snadné být spontánní – Ilona Jäntti

S Ilonou Jäntti rozmlouvala Petra Čechmánková.

Ilona Jäntti je finská choreografka a akrobatka. Po absolvování švédské školy Cirkus Piloterna se zaměřila na choreografii, kterou vystudovala v Londýně, odkud také pochází její magisterský titul, jenž získala v roce 2008. Z její nedávné spolupráce s pražským Cirkusem Mlejn vznikla inscenace Dynamo. A nejen o ní jsme si spolu povídaly.

Na začátek bych se chtěla zeptat, jak jste se vůbec dostala do České republiky?

Několik let zpátky jsem vystupovala ve Stockholmu a Eliška Brtnická mě tam viděla. Následně mi poslala na Facebook žádost o přátelství s Cirkusem Mlejn. A pak jsem se jednou ocitla v Praze a jednoduše jsem Mlejn kontaktovala, protože jsem si říkala, že by bylo fajn někde si v Praze zatrénovat. Potkali jsme se a já jsem pak přijela na jejich festival Fun Fatale, kde jsem vedla i několik workshopů. Měla jsem pár nápadů, které jsem chtěla zrealizovat. Ty jsem jim představila, a tak nějak to všechno vzniklo.

Takže jste v Praze jako choreografka?

V představení Dynamo nevystupuju, ale tak trochu ho režíruju a hlavně dělám choreografii. Hodně z toho, co uvidíte, si ale vymysleli i sami artisté. Já třeba řeknu: „Udělejme něco jako tohle… ,“ a oni pak sami promyslí daný pohyb. Já už to jen dávám dohromady.

Je nějaký rozdíl v práci s českými akrobaty ve srovnání s finskými akrobaty?

Myslím, že u cirkusu jsou vždycky všichni velmi individuální. Každý je zaměřený na něco jiného. Takže mi připadá, že je to v podstatě všude stejné. Není to jako u tance. Když pracujete s určitou taneční skupinou, všichni v ní mají stejný pohybový slovník, znají ty samé pohyby, prošli stejným tréninkem. U cirkusu mají lidé různou průpravu, a to ještě před tím než ho začnou dělat – mají základy divadelní, taneční, akrobatické aj. Samozřejmě nemluvím česky, takže to by mohl být jediný rozdíl.

Odkud čerpáte inspiraci pro představení?

První věcí je, že musím myslet na to, kdo jsou ti, kteří budou vystupovat. Především musím znát, jaké cirkusové disciplíny zvládají. Pro mě to začíná u nářadí, které používají, a pak jaká disciplína to je – ekvilibristika, akrobacie na šálách, nebo něco jiného. Tam to obvykle začíná.

Takže v případě Dynama to bylo stejné?

Pro toto vystoupení jsem musela počítat s tím, že v něm bude hodně účinkujících. Takže jsem přemýšlela, co může hodně lidí dělat dohromady. U Dynama byli tedy hlavní artisté a jejich disciplíny. Dopředu jsem věděla, že se v Dynamu objeví hodně závěsné akrobacie.

Ve svých inscenacích se tedy více než na režii a dramaturgii soustřeďujete na fyzickou práci s tělem?

V podstatě ano. Možná je to dáno i mojí minulostí. Jako malá jsem začala s gymnastikou. Tam jsou čtyři různé disciplíny. Každou z nich předvádíte jednu a půl minuty. Takže cvičíte opravdu velmi těžce pro něco, co je super krátké. Pak ukážete svou minutu a půl s míčem a jdete na stuhu. Byla jsem zvyklá pracovat na několika opravdu krátkých výstupech a přicházela do kontaktu jen s krátkými choreografickými pasážemi. Proto mi možná i cirkus přišel zajímavý. Cirkus často obsahuje mnoho krátkých výstupů. Nejspíš mám i hodně krátkodobou schopnost soustředění… (smích)

Jak jste se dostala od gymnastiky k cirkusu?

Začala jsem tančit. Dělala jsem contemporary dance, protože jsem se chtěla stát tanečnicí. Byla jsem zvyklá být součástí představení, v nichž má pohyb hodně abstraktní významy, nejedná se vyloženě o příběh. Je to hlavně sled pohybů, které vytváří atmosféru nebo změna nálady. Ale není to jako práce s postavou v divadle. Takže si myslím, že s tímto přístupem jsme přešla i k cirkusu.

Pracujete raději jako choreografka nebo akrobatka?

Opravdu si užívám obojí. Ale často pracuju sama a dělám sólová představení, ve kterých využívám obou svých dovedností. Ráda se pohybuju, takže je hezké nejen sedět a koukat, ale taky s něčím vystupovat.

Myslíte si, že by mohl být choreograf netanečník?

Myslím, že ano, určitě ano. Protože někdy můžete vidět věci jinak než ostatní, a pak už stačí jen ostatním vysvětlit, jakou máte představu a jak by ji oni měli naplňovat. Není to tak, že byste musela provádět kroky nebo choreografii na zemi i ve vzduchu, když jste choreograf. Existují různé způsoby choreografické práce.

Snažíte se v Dynamu vycházet z nějakého příběhu?

Ne, s tím nepracuji. Ale samozřejmě se to neodehrává ve vakuu. Když je na jevišti několik lidí, vždycky mezi nimi rozeznáte určité vztahy. Ráda sleduji dobré divadlo, dobrý film nebo čtu knihu s dobrou zápletkou, ale to není to, co bych já sama chtěla vytvářet. Víc mě zajímá pohyb, co jsou artisté fyzicky schopní udělat a jak to pak v jejich provedení vypadá. Samozřejmě že to vždycky něco znamená. Pro mě je ale důležitější, jaké cirkusové nářadí kam přijde a jak s ním můžeme vytvářet různé obrazy. Jsou to spíš praktické než dramaturgické problémy.

Projevuje se to i ve vašem českém představení?

V Dynamu uvidíte převážně sekvence hodně krátkých výstupů, které nějakým způsobem souvisí s účinkujícími. Ukazují, kdo jsou a co dělají v cirkuse. Také jsem se inspirovala sportem, skupinami lidí, které tvoří tým. Byla to v podstatě týmová práce. Může se ale zdát, že účinkující vystupují trochu jako nějaké postavy. To je tím, že jsou sami sebou, postavami ze skutečného života.

Takže je to všechno naprosto upřímné?

Doufám, že ano. Pro mě to totiž upřímné je. Nesnažím se udělat něco, kde by nemohli být sami sebou, například že by nesměli mluvit. Je v pořádku, když se spolu budou bavit i v průběhu představení. Jestli chtějí mluvit, jen ať se baví. Hlavně když to bude něco skutečného, v tu chvíli je to pro mě zajímavé. Doufám, že pak i pro diváky. Ale je samozřejmě těžké udržet tu svěžest, upřímnost a spontaneitu mluvení a pohybu, když vystupují. Je těžké vzít něco, co vznikalo spontánně při nácviku a jen to replikovat. Je prostě těžké být spontánní.

Takže když je v průběhu představení napadne něco udělat, můžou se rozhodnout a udělat to? Dovolíte jim být natolik spontánní?

Myslím, že tam jsou scény, kde můžou dělat, co chtějí, pokud udělají základ toho, co je v dané scéně důležité udělat. V inscenaci je totiž opravdu hodně závěsné akrobacie, a když ve vzduchu pracují ještě s někým jiným, nemůžou být zas tolik spontánní. Když ale spolu stojí na zemi, klidně si můžou povídat, bude-li to potřeba.

V představení používáte animace. Z čeho pramení tento nápad a kdo je jejich autorem?

Yumi Hayashi dělala kostýmy a chtěla zkusit i nějaké projekce. Já jsem už dříve s projekcemi hodně pracovala, ale neměla jsem zrovna nic v hlavě pro toto představení. Nenutila jsem ji do toho, ale ona měla nápady a myslím, že udělala pěkné obrázky, které bylo zajímavé tam použít. Ale s technikou je to vždy komplikované. Já se spíše zajímám o tu fyzickou práci. Vždycky uděláte projekt se spoustou techniky a pak je to… Uff! Už nikdy víc, říkám si! Ale když to někdo chce u představení použít, má myšlenku, dobré nápady a navíc to funguje, tak je to samozřejmě v pořádku.

Jaké projekce jste dříve používala?

Obvykle pracuju vždycky se stejným animátorem. Doteď to byla jen sólová představení. Dohromady jsme udělali dvě představení a jedno z toho i experimentální, se kterým už jsme nechtěli dál pokračovat.

Jaké jsou vaše budoucí plány?

Budu pokračovat ve svém novém sólovém projektu. Premiéra bude možná na konci příštího roku. Také jedu na turné se švédským souborem Circus Cirkör. Takže od poloviny listopadu do května budu cestovat s nimi.

 

Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.