CIRKOPOLIS No I – Se Prendre: Intimní anatomie vztahu

Co se děje za zavřenými dveřmi? Kde je práh trpělivosti? Jaké jsou hranice tělesnosti a kde jsou limity vzájemné provokace? Kdo koho unese a co je ještě možné snést? Se Prendre originálně otevírá stereotypy partnerství od začátku až do překvapivého konce a vybízí k otázkám ještě dlouho poté, co se nahodilá sešlost s párem netradičně rozloučí. 

Kanadská dvojice akrobatů Claudel Doucet a Cooper Lee Smith, oba absolventi cirkusové školy v Montrealu, zahájila v Praze sedmý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis. Jejich představení, které se odehrávalo v bytě činžovního domu na Vinohradech, nabídlo hluboký vhled do soukromí jednoho páru, na střípky z partnerského života. Se Prende je křehký projekt, v němž se pro citlivější povahy zcela stírá pomyslná hranice divák – svědek – voyér.

V tiché místnosti se před zraky zhruba patnácti diváků potkali muž a žena. Na začátku vstoupila do prostoru jemnost, pouhý dotek, chvilkové spojení dvou rukou, pohlazení. Díky bezprostřední blízkosti bylo cítit napětí, jako by byl slyšet každý nádech, výdech, či tlukot srdce performerů. Jako po špičkách, až tápavě s roztomilou naivitou rozehráli dva artisté zcela běžný příběh o sbližování, jehož kouzlo tkvělo právě ve své obyčejnosti, pro které tvůrci hledali neobvyklá akrobatická a pohybová řešení. Vtiskávali se navzájem do svých těl a šplhali jeden po druhém. Ručkovali podél zdí, nohama kráčeli po stropě, zachytávali se, spouštěli, variovali principy párové pozemní akrobacie. Prvky se téměř neopakovaly, jejich pohybový slovník gest, hmatů, pozic, vazeb a sekvencí odkazoval k životní etapám, aniž by sklouzl k ilustraci. Do pětasedmdesáti minut vtěsnali něžnou zvědavost, hravé oťukávání, energické propojení, nesmyslnou snahu přetvořit druhého k obrazu svému, krutosti každodenní rutiny, dojemná usmiřování, pustošivou samotu, reinkarnaci nadějí, bláhovou svobodu i bolest a humor.

Se prendre je poctivým exkurzem do zákoutí partnerství s využitím každého rohu bytové jednotky, doslova i přeneseně.

Scénografie těžila z daného místa. Využívané místnosti byly převážně vyklizené, nebo zařízené skromně. Důležitou tematickou linii tvořily květináče s domácími rostlinami, které byly neoddělitelnou metaforou jejich vztahu. Rozsah pohybu určovaly prostorové dispozice bytu, jako například výška stropu, opěrné body, pružnost matrace, rozměry vany či prosklené plochy spojovacích dveří a průchodnost pokojů. Díky replikám, na nichž se podílel dramatik Felix-Antoin Boutin, které se vyslovují kdekoliv na světě a v jakémkoli věku, neupadali artisté do patosu, nelitovali se, ani nerozpouštěli v psychologických podtextech. Naopak tyto konverzační věty odlehčovaly fyzické silové prvky. Jejich tělesný jazyk byl totiž natolik syrový (ve smyslu až bolestivě autentický), že byl výmluvnější než vyřčené slovo. Atmosféru zcela zásadně ovlivňovalo minimalistické světlo, nejčastěji jeden malý reflektor, na dvou místech pak i efekt dýmu s fialovým odstínem.

Sledovali jsme napínavý příběh dvou lidských bytostí, a ony přitom odžívaly situace, které buď sami známe ze zkušenosti, anebo nám „něco“ či „někoho“ připomínají. Autoři vsadili na nevyčerpatelné téma vztahů a nebáli se publikum připustit až k tělu. Divák nejenže doslova stál v kuchyni, on viděl do jejich „kuchyně“. Takovou blízkost dovolují reality show, a přesto toto představení mělo do „show“ díky komornosti a absenci lacinosti opravdu daleko. To, že jsme viděli, jak například oba sedí u stolu, ona loupala mandarinku, on otevřel sušenky, ještě neznamenalo, že bylo možné přečíst všechny jejich symboly. Jejich rozklíčování záviselo čistě na otevřenosti a zkušenostech diváka.

Hana Strejčková

Foto: David Konečný

Publikováno: 10.2.2020