Claudel Doucet a Cooper Lee Smith: „Vyrovnávání se s limity cirkusu je součástí tvůrčího procesu“

Představte si, že přijdete na návštěvu do cizího bytu, s lidmi, které vidíte poprvé a navíc k lidem, od kterých vůbec netušíte, co čekat. Taková je základní situace, do níž je vržen divák „bytového cirkusu“ nazvaného Se Prendre. Tento neobvyklý scénický projekt co České republiky přivezlo duo Claudel Doucet a Cooper Lee Smith z Kanady na 7. ročník festivalu Cirkopolis. Divák v roli hosta je tak v rámci tohoto představení tichým přihlížejícím intimního dramatu mladé dvojice, s níž prochází nejen jednotlivými pokoji jednoho z bytů na pražských Vinohradech, ale na chvíli se stává i součástí života toho páru. Po jednom z festivalových představení se s tvůrci a představiteli inscenace Se Prendre bavila Veronika Štefanová.

 

Z jaké myšlenky nebo pohnutky se zrodila inscenace Se Prendre?

Claudel Doucet: Tato inscenace se zrodila z mnoha myšlenek a nápadů, které se prolínaly i křížily. Bylo to v době, kdy jsem studovala režii na vysoké škole, abych si rozšířila obzory o další umělecký obor. V té době jsem uvažovala o tom, jak by mohl vypadat cirkus v komorním prostředí, tedy v místě, které se diametrálně liší od velkých divadel, kde jsou obvykle uváděny velké cirkusové show. Inspirovali mě mí přátelé – výtvarníci a divadelníci – kteří často na svých projektech pracují doma, v intimním prostředí, což jim umožňuje úplně jiný přístup k jejich oboru i technice, kterou v něm využívají. My jsme v cirkuse zvyklí na velké a hlučné haly, kde si o komorním prostředí můžete nechat jen zdát. A proto i řada témat nepřipadá na takovém místě v úvahu. Člověk se zkrátka necítí, že by o nich měl na takovém místě hovořit. Tuto mou ideu jsem začala postupně rozvádět a pracovat na ni, až jsem potkala na cirkusové škole v Montrealu, kde jsem režírovala jeden projekt, Coopera. Porozuměli jsme si v umělecké rovině, a proto jsem ho do projektu přizvala. Následně se stal jeho spoluautorem. Dramaturgem, nebo takzvaným vnějším okem Se Prendre, byl Félix-Antoine Boutin. Původně jsme si mysleli, že tato inscenace nikdy neopustí zdi mého bytu. A nakonec jsme s ní vyjeli na turné po světě.

Coopře, ty jsi studoval Ecole nationale de cirque v Montrealu, což je škola, která velmi dbá na vysokou úroveň cirkusových technik svých studentů, díky čemuž má pak většina absolventů úspěch ve velkých souborech, jako je Cirque du Soelil nebo Cirque Éloize. Claudel ale za tebou přišla s nápadem na malý experimentální projekt. Co tě přesvědčilo se do tvorby „bytového cirkusu“ zapojit?

Cooper Lee Smith: Když jsem ještě studoval na cirkusové škole, tak jsem měl trochu zúženou představu o tom, jak by mohla má cirkusová kariéra vypadat. V Montrealu mají, jak už jsi řekla, dost silné postavení soubory, jako je Cique du Soleil, Cirque Éloize nebo ještě 7 Doigts de la main. Většina absolventů se k těmto tělesům po absolutoriu přidá anebo dostanou angažmá v německých kabaretech. Během studií jsem ale zjistil, že žádná z těchto cest mě neoslovuje. Navíc jsem díky Claudel mohl nahlédnout do jiného, trochu více nezávislého způsobu práce. Zjistil jsem, že cirkus má více podob a že nemusím následovat hlavní proud. Zkrátka, že mám na výběr.

Mohli byste popsat alespoň základní principy, nebo možná tvůrčí přístup, který jste během přípravy inscenace Se Prendre uplatňovali?

Claudel Doucet: Dramaturgická idea vycházela z prostoru samotného. Zajímalo nás, jak velikostí i umístěním omezený prostor dokáže ovlivňovat proces tvorby, ve které jako výrazový prostředek dominuje párová akrobacie. Byly jsme zvědaví, jak bude vypadat komunikace mezi námi dvěma, jaký bude rytmus práce a jakou finanční zátěž to bude obnášet. Našim cílem bylo zkoumat intimitu ve všech rovinách našeho společného setkávání – ať už na poli akrobacie, tak v rovině režijní, dramaturgické ale i osobní.

Jednu dobu převládala tendence cirkusových artistů představovat cirkus jako umělecký obor, který předkládá svobodné pole pro tvorbu. Čím víc ale člověk do tohoto umění proniká, tím více si uvědomuje, že více než svobodným uměním je uměním kladoucím řadu překážek a omezení. Na jaké překážky a omezení jste narazili během tvorby inscenace Se Prendre?

Cooper Lee Smith: Jelikož s Claudel oba pocházíme z cirkusového prostředí, bylo pro nás na začátku tvorby přirozené věnovat se právě pohybové složce díla. Ale to, co se snadno uplatní v cirkuse jako takovém, není vždy úplně vhodné pro formát inscenace, která je zasazena do specifického prostředí činžovního bytu. Neustále jsme museli mít na vědomí, že nesmíme použít nic, co by bylo jen na efekt, co by sice podtrhlo cirkus, ale nic víc než zážitek z pohybu by to divákům nepřineslo. V tomto nám hodně pomáhal – jako dramaturg – právě Félix-Antoine Boutin.

Claudel Doucet: Souhlasím s  názorem, že cirkus klade do cesty řadu překážek a není vždy ideální formou zobrazení. Proto si pokaždé, když začínám nový tvůrčí projekt, kladu otázku, zda je cirkus opravdu vhodným výrazovým prostředkem pro to, co chci zobrazovat, o čem chci v inscenaci pojednat. Cirkus má své limity a já se je ve své tvorbě pokouším vnímat jako výzvu. Vyrovnávání se s limity cirkusu je součástí tvůrčího procesu.

Uvádět inscenaci v bytě a pokaždé na jiném místě světa může být logisticky dost náročné. Jak se pokaždé vyrovnáváte s novým neznámým prostorem?

Claudel Doucet: Na začátku jsme si vůbec nemysleli, že by se inscenace Se Prendre mohla dostat do světa a mimo zdi mého bytu v Montrealu. Ale už na začátku tvorby jsme se rozhodli, že co do výpravy musí být inscenace minimalistická. Tudíž vše, co ke každému představení potřebujeme, se vejde do dvou kufrů. Na přípravu potřebujeme na každém novém místě tři dny, abychom se s daným bytem sžili, abychom si přizpůsobili prostředí, přestěhovali veškerý nábytek a danému prostoru také přizpůsobili naši choreografii. O prostoru musíme přemýšlet i dramaturgicky a tak trochu i strategicky, zvláště proto, že architektura bytu určitým způsobem působí na diváky a ovlivňuje trajektorii jejich pohybu po prostoru.

Veronika Štefanová

Publikováno: 13.2.2020