Ač je kanadská frankofonní provincie Québec ve světě známá především díky Cirque du Soleil, není dobré zapomínat na mladší a komornější cirkusové soubory, které se o cirkusový obraz kanadské frankofonní oblasti také zasluhují. Nejsou to sice soubory, které by byly známé v takovém světovém měřítku jako Cirque du Soleil, nicméně mnohé z nich mimo Kanadu a vůbec celý severoamerický kontinent už vycestovaly. České publikum se s jedním z těchto souborů mohlo seznámit v létě 2012 na festivalu Letná Letná. Soubor 7 doigts de la main, založený v roce 2002 v Montrealu, přivezl na český novocirkusový festival jednu ze svých starších inscenací, La Vie. Ještě před svým českým hostováním uvedl v La Tohu, moderní cirkusové stagioně situované na předměstí Montrealu, svou osmou premiéru nazvanou Séquence8 (recenze vyjde v časopise SAD 1/2013). Předvánoční čas byl v La Tohu věnován souboru Cirque Alphonse, který od 18. do 30. prosince uváděl večer co večer představení své druhé celovečerní inscenace Timber.
Soubor Cirque Alphonse založený v roce 2009 je z poloviny složený z rodinných příslušníků rodu Carabinier-Lépin a z druhé poloviny z hudebníků, kteří se k souboru přidali. Rodinný charakter Cirque Alphonse spíše odkazuje k tradičnímu cirkusovému modelu, nicméně Cirque Alphonse se programově nevymezuje ani jako nový cirkus ani jako cirkus tradiční. Nicméně ani jeden z obou zmíněných přístupů jim není cizí, dokonce v nich nevidí ani znepřátelené soupeře. S tradicí a novotami si Cirque Alphonse pohrává už v samotném tématu inscenace Timber. Základem celého cirkusového rejdění je totiž québecký folklor, který je na kukátkovém jevišti evokován lidovým tancem, lidovými řemesly a především tradiční québeckou hudbou. V inscenaci Timber pak získává označení originální a novátorský skutečný rozměr.
Umělecký tým inscenace Timber se skládá ze tří artistů – absolventů cirkusové školy Ecole nationale de cirque v Montrealu, jedné tanečnice, starého herce a tří multiinstrumentálních hudebníků. Umělecké složení souboru je pestré a v podstatě každý umělecký druh má své zastoupení alespoň v jednom z účinkujících. Není ale podmínkou, že by se každý z nich musel omezovat jen na jednu uměleckou dovednost. Jelikož v Timber v duchu nového cirkusu všechna výše zmíněná umění propojují, musí se i tanečnice zapojit do hraných scének a akrobatických čísel, stejně tak i starý herec a hudebníci participují na akrobatických výstupech. Sami akrobaté, tři statní vousatí muži, nejen že předvádějí akrobatická čísla napříč jednolitými cirkusovými disciplínami, ale také hrají, zpívají a tančí. Ne že by každou z těchto dovedností ovládali na stejné úrovni, nicméně i tak jsou schopni vše spojit do komplexního scénického obrazu, v němž žádný z použitých výrazových prostředků nevyčnívá.
Kolektiv Cirque Alphonse už podruhé přizval ke tvůrčí spolupráci významného québeckého choreografa a režiséra Alaina Francouera, se kterým se poprvé setkal při přípravě své první inscenace La Brunante. Alain Franceur působil v případě Timber v pozici dramaturga i režiséra, který zároveň naplňoval představy a požadavky kolektivu souboru v čele se zakladatelem Antoinem Carabinier-Lépinem. Ten, společně se sedmi dalšími členy, chtěl formou cirkusu představit québecké tradice všeho druhu. Nemělo se však jednat o pouhou suchopárnou exhibici „typicky québeckého“, ale cílem bylo vymyslet základní syžetovou kostru, v níž by folklor a cirkus šly ruku v ruce. V obsahu inscenace jsou patrné motivy, které navazují na to, co pojí dohromady cirkus i québecké tradice – síla a fyzická zdatnost. V cirkuse, stejně jako v původních lidových zvyklostech Québecu, dominuje fyzická síla i ekvilibristická dovednost. V Timber tak díky jasně vymezené souvislosti mezi cirkusem a québeckým folklorem, vznikl něžně komický příběh o malé komunitě dřevorubců žijící izolovaně od okolního světa a hledající zábavu v tom, co je obklopuje – dřevo, dřevo a zase dřevo.
Dřevo dominuje celé scénografické i dramaturgické koncepci Timber. Artisté a herci účinkují na dřevěné podlaze, zadní prospekt je dekorován na výšku postavenými dřevěnými prkny, které jako domino efektně a nečekaně na závěr představení padají, praktickou i dekorační funkci má robustní dřevěný stůl, dřevěná latrína i množství větších či menších dřevěných špalků. Inscenace Timber dokazuje, že ne vždy musí být akrobatické nářadí zhotoveno ze stejného materiálu. Za všechny může být uvedeno číslo s akrobatickou houpačkou (u nás nazývanou teeterboard), kterou přímo ne jevišti složí dohromady z jednoho špalku a tlustého prkna sami artisté. Jednoduchá konstrukce funguje výborně a akrobaté, jeden po druhém, jsou z této houpačky vystřelováni do vzduchu s naprostou jistotou a přesností. Namísto kovového žebříku, z něhož by akrobaté seskakovali, a odráželi tak do vzduchu na druhé straně stojící akrobata, směle používají střechu dřevěné latríny, díky čemuž získává artistické číslo komický ráz. Jak už tak bývá zvykem, a nejen u nás, akrobatické číslo s houpačkou bývá situováno až na závěr samého představení. Stejně tak tomu bylo i v případě Timber, kde několikanásobnými salty a vruty akrobaté efektně zakončují celé představení.
Nemálo efektní bylo i zahájení představení Timber, které otevřela píseň v podání zpívající tanečnice Julie Carabinier-Lépine. Potemnělá scéna jako by se náhle rozednívala a melancholická píseň se rázem proměnila v divoký dupák; scéna se rozzářila ostrým světlem a všech osm účinkujících se dalo do divokého a zdánlivě chaotického hemžení. Zdánlivě proto, že především hromadné scény, do nichž byli scéně zapojováni všichni účinkující, musely být nadmíru organizované. Zesilující se světlo signalizovalo, že den v dřevorubecké osadě začíná, a je tedy potřeba se nasnídat a posilnit. Tři silní artisté proto začali vzduchem prohazovat pytle plné brambor a zelí. Tato zelenina se brzy stala vhodným prostředkem k žonglování. Manipulace se zeleninou byla okořeněná o energický výkon starého herce, který křepce vyskočil na stůl s obrovským nožem v ruce a poletující zeleninu ve vzduchu rozsekával. Vzduchem letící půlky do hrnců zachytávali ostatní účinkující.
Aby dostáli tomu, co se v lidových québeckých písních zpívá, musela být v představení obsažena i určitá dávka romantiky. O tu se postaral manželský pár Jonathan Casaubon a Julie Carabinier-Lépine, kteří za doprovodu melancholické písně předváděli duet na kurtech a improvizované hrazdě, nahrazené dřevěným prkýnkem zavěšeným na dvou provazech. Romantický duet tak opět potvrdil jednoduchý a zároveň funkční charakter dřevěné výpravy, kterou bylo možné rychle a bez námahy proměňovat dle potřeby; jako například dřevěnou hrazdu v kurty (u nás nazývané strapsy). Tato akrobatická disciplína je zastoupena ve většině případů muži a nejinak je tomu i v Timber. Jonathan Casaubon v tomto čísle jen pokračuje v tom, co bylo tematicky nastaveno již na samém začátku představení – v dokazování mužské síly.
A jaká by to byla dřevorubecká osada bez sekery a pily. Tvůrčí cirkusácká mysl artistů Cirque Alphonse v obou těchto nářadích viděla nástroj vhodný k cirkusové ekvilibristice. Scéna, v níž diváci zažívali skutečný a opodstatněný strach o akrobaty, a ve finále i o sebe samé, se pojila s pilou zvanou břichatka. Za oba konce pilu držel a do půloblouku svíral největší a také nejsilnější z akrobatů Guillaume I. Saladin. Prázdným kruhovým prostorem, který vznikl mezi břichem Saladina a plechovým tělem ohnuté pily (pilu také svírá v další pozici nad hlavou), proskakoval Antoine Carabinier-Lépine a Jonathan Casaubon, kteří tak divákům předvedli prvky akrobatické techniky, jež se využívá pro disciplínu zvanou čínské obruče (obruče různého průměru jsou naskládány nad sebe, akrobat jimi proskakuje, aniž by se jich jakkoliv tělem dotknul; při průskoku provádí salta a vruty vpřed i vzad). V tomto akrobatickém čísle figuruje jen jedna provizorní obruč zhotovená z pily. Díky ostré ozubené pile byl celý výstup více vzrušující, napínavý a reálně nebezpečný. Číslo s pilou vygradovali do maximálního napětí; Guillaume I. Saladin v samém závěru výstupu uchopil pilu pouze do jedné ruky a v rychlém tempu se s ní otáčel kolem své osy. Pila se tak míhala před vyděšenými zraky v předních řadách sedících diváků, kteří se instinktivně krčili ve svých sedadlech ve strachu, že pila artistovi z rukou vyklouzne a zraní je. Cirkus zde dostal další rozměr na vlastní kůži poznaného rizika. Cirkus bez rizika, ale není cirkus. A v čísle s pilou získává Timber onen tradiční cirkusový nádech; jako dříve, když akrobaté proskakovali hořícími kruhy).
Druhým všudypřítomným a nepostradatelným nářadím dřevorubců v Timber je sekera. Sekání dřeva je ale vtipně a virtuózně obsaženo v koordinovaném žonglování se skutečnými, ostrými, a tudíž i nebezpečnými sekerami. Žonglovali s nimi najednou hned čtyři účinkující, artisté Antoine Carabinier-Lépine, Jonathan Casaubon a Guillaume I. Saladin a hudebnice Josianne Laporte, která byla o poznání nešikovnější než její cirkusoví kolegové, ale i přesto se choreografické koncepce držela statečně a snažila se, aby ji sekery z rukou nepadaly. Jako ochranu proti případnému zranění používali žongléři rukavice. Na závěr všeobsažného žonglování skončily sekery zaseknuty ve špalku, aby se mohly vrátit do hry o něco později.
A možná právě tato opakování již použitého akrobatického, žonglérského stejně jako i hudebního nebo tanečního prvku, postupně zpomalovala počáteční dynamické nasazení představení, které spíš než aby gradovalo, postupně ztrácelo náboj. Nezachránily ho ani závěrečné efektní výskoky z houpačky. V Timber si tak opakováním a možná i nadbytečností některých tanečních a akrobatických výstupů podkopali pevnou půdu pod nohama, především proto, že jako představení je Timber na překvapování a udivovaní diváka postaven. Divoce nasazené tempo a humor vycházející ze skutečných kanadských žertíků, mezi něž patřilo i zavěšení starého spícího herce na gumová pružná lana, se ve druhé polovině představení výrazně zpomalil možná i proto, že nejdynamičtější čísla a výstupy byly většinově, a tedy nesystematicky, zařazeny pouze do první poloviny.
Ať už se jednalo o proskakování pilou, žonglování se sekyrami, balancování na dřevěných špalcích i akrobacii na kurtech, vše je spojeno s povahou québecké tradice, která ze „silácké poetiky“ vychází a na níž je ve své podstatě založena i celá filozofie cirkusových umění.
Inscenace Timber, i když představuje tradici a k tradici se cirkusově váže i ve struktuře inscenace založené na předvádění akrobatických čísel, je také v mnohém novátorská. Nebojí se totiž pohrávat s folklorem, který proměňuje ve formu cirkusu a zároveň úmyslně balancuje na hranici tradiční a nové cirkusové poetiky.
Veronika Štefanová
Cirque Alphonse – Timber: námět Cirque Aplhonse, režie Alaine Francoeur, účinkují Antoine Carabinier-Lépine, Julie Carabinier-Lépine, Jonathan Casaubon, Guillaume I. Saladin, Alain Carabinier, hudba André Gagné, Josianne Laporte, David Simard, světla Nicolas Descoteaux
foto: Cirque Alphonse
