Z reproduktorů umístěných v přední části prostoru open air festivalu Letní Letná Light duní velmi hlasitá a dynamický hudba. Publikum, složené převážně z rodičů s malými dětmi, se usazuje spořádaně na deky a čeká. Za zvuku zběsilého troubení do prostoru festivalové scény přijíždí černý Mini Cooper, ze kterého se následně vysoukávají klauni Mr. True, Mr. Time, Mr. Trouble, Mr. Touch, Mr. Tabu a Mr. Twinkle – klauni ze souboru Studio Underground. Černě oděné postavy s červenými kšandami a klaunskými nosy přijely za jediným účelem: rozproudit vzduch, rozpohybovat diváky a pobavit.
Výchozí popsaná situace se v podstatě rozprostřela do celého představení. Skupina klaunů přijede, hudbou, tancem a interakcí s diváky naplní svůj vymezený čas, a pak pokračuje na své cestě dál. Působilo to jakoby si performeři hráli na moderní kočovné umělce. V době pandemie korona viru se tento open air kočovný kabaret přímo nabízí. S podobným formátem pracoval i Cirk La Putyka, který s inscenací Kaleidoscope objížděl české dvorky a ulice.
Představení Stoppers cílilo primárně na dětské diváky, které se snažili účinkující okouzlit barevnými konfetami, hromadou nafukovacích balonků, kterými v průběhu představení klauni svědomitě obsypávali hrací prostor, bitvou s vodními pistolkami či malým nafukovacím bazénkem. Představení bylo rozděleno na několik etud, které vždy upoutaly pozornost k jednomu ze zmíněných dětských lákadel. Tento sled různě dlouhých scén přihlížející děti provokoval čím dál víc, až byly k neudržení.
Čím častěji si klauni zvali děti k sobě na scénu, tím bylo těžší se jich v hracím prostoru zase zbavit a pokračovat. Jakmile bylo na scéně víc dětí než klaunů, kontrola nad hladkým průběhem představení byla ztracena. Podobný princip použil ve své inscenaci Pejprbój Radim Vizváry, který si ovšem na jeviště děti pozve až v poslední scéně a tím představení přejde plynule do svobodné dětské hry s rekvizitami.
V představení Stoppers fungovaly nejlépe interakce s omezeným počtem dětí/diváků na scéně. Příkladem by mohla být bitva s vodními pistolkami, která byla pro pozorující diváky dostatečně přehledná a zároveň gradovala tak, že bavila i samotné dětské účastníky přestřelky. Bylo pak velmi snadné děti „vrátit“ rodičům do publika a posunout se v dění dál.
Otázkou zůstává, jestli se tento aspekt nemění s každým představením v souvislosti se složením a reakcemi publika. V tomto případě byl ale pocit nepatřičné ztráty kontroly nad předsatvením ještě podpořen tradičním kukátkovým uspořádáním hracího prostoru, jemuž chyběla jasně stanovená hranice. Pokud by se představení odehrávalo na náměstí či ulici, je možné, že by se celková atmosféra proměnila. I přes to bych ale očekávala ze stran klaunů větší iniciativu a ráznost, aby se představení při každém sebemenším impulzu neproměnilo v divoké dětské hřiště.
Zvrat v dění představení byl snad jen jeden, když klaunský černý Mini Cooper začal mohutně doutnat. Všechna veselá hudba a dětské radovánky ustaly a pozornost se obrátila k záchraně klaunského vozidla. Po zhlédnutí představení zůstává jistá rozpačitost. Ne příliš originální a pramálo vtipné scény mnohdy postrádaly dramatické situace, čímž působily prvoplánově. Pokud se klaunům podařilo alespoň na chvíli některý z výstupů vygradovat, byl vždy následně přerušen dlouhým dětským řáděním. Nemám nic proti interakcím s publikem, ale pokud nemá jasně stanovené hranice, hrozí rozpad představení jako celku.
Kateřina Korychová
Foto: František Ortmann
