Hang Out: Průniky člověka a architektury

Festival ryze ženského cirkusu Fun Fatale se s půlročním zpožděním z důvodu kulturní odstávky vrátil do Prahy a tradičně i do Jihlavy. Slavnostní zahájení v Kulturním domě Mlejn v pražských Stodůlkách připadlo na 10. září. Fenomén nedostupných míst ve veřejném prostoru je fascinujícím spouštěčem touhy překonat jak vlastní zábrany vybudované výchovou, tak potlačit osobní zodpovědnost z porušení předpisů či zákonů. V novocirkusové site-specific performanci Hang Out autorka Eliška Brtnická vnímá a zkoumá svět očima umělce, jehož doménou jsou disciplíny vzdušné akrobacie a dlouhodobý zájem o výběžky městské architektury. Dalším výchozím principem jako by byla zvědavost a touha objevovat poměr odvahy a strachu, hnacím motorem pak vášeň stoupat výš a prověřovat možnosti komunikace lidské tělesnosti a obtížně dostupná místa. 

Dívat se na scénické práce Elišky Brtnické znamená sledovat ji často z podhledu. Naopak ona mívá nad prostorem kontrolu a nadhled. Zatímco v počátcích kladla důraz na konkrétní, všeobecně srozumitelný cíl, jako např. jak postavit na čaj a k jeho naplnění hledala nejednoduché cesty vzduchem, tak v projektech z posledních dvou tří let je vysledovatelné narůstání převahy samotné inspirace výškami a konkrétními objekty zasazenými do atypického prostoru (např. vypuštěný nefunkční bazén pro Opticon), anebo města s jeho kamerami pro kontrolu „bezpečí – bezpečnosti“.

Vedle tematického rámce či načrtnuté dějové linie se pak hlouběji soustředí na vztah těla a materiálu a konfrontaci tíhy a gravitace. Její tvůrčí hledání nyní zřetelně naznačuje potřebu dočasně opouštět sevření klasickými divadelními zdmi. Limitace výškou stropu, vzdáleností stěn, zpravidla potemnělé hlediště k tomu a obvyklé náčiní zcela kontrastuje s otevřenou plochou s mnoha architektonickými bariérami, které jí jsou výzvou. Pokaždé zaručují jedinečnost, nejen z hlediska proměnlivosti počasí.

Diváci obdrželi sluchátka, ve kterých zněly příběhy osobní odvahy – výpovědi respondentů na téma překonávání sama sebe, vzpomínky na dětské hry, v nichž jejich protagonisté balancovali na hraně hazardu se zdravím. Na audio stránce spolupracovala dramaturgyně Viktorie Knotková a hudebníci Roman Džačár a Stanislav Abrahám.

Akrobatka se v úvodu držela na chodníku při zemi, u pasu omotaná varovnými páskami, které byly po celou dobu audio walk(u) nezbytnou součástí jejího kostýmu a díky nimž se stala nepřehlédnutelnou. První kontakt s publikem – kdy účastníci na poměrně frekventovaném průchodu symbolicky překročili signalizační pásku, jejíž funkcí je obvykle „zastavit“ nebo „zakázat vstup“ – prověřil porozumění mezi autorkou a diváky. Venkovní produkci vedle protagonistky ovlivnila i přítomnost tiché průvodkyně Stéphanie N´Duhirahe, která pozornost k akcím navigovala svým pohledem nebo postojem. Eliška Brtnická stoupala po žebřících na střechu, aby vyzkoušela balanc, pevnost či odolnost zábradlí, úchytů. Pohybové přechody mezi stanovišti nijak nestylizovala, v akrobacii převládaly silové a balanční prvky nebo vzpěry na rukách.

Napětí vznikalo přirozeně už z podstaty samotného prostoru – střechy a jejího pokoušení. Pasáž, v níž si převázala oči a šla poslepu až na samotný okraj, patřila k nejnapínavějším. Vzdušný parcour Elišky Brtnické vedl ze střechy na fasádu KD Mlejn, dále pod banner festivalu a na skleněnou stříšku nad hlavním vchodem. Ze sledujících se postupně vytvarovalo kooperující publikum, dle termínů divadelního pedagoga Josefa Valenty jsme se stali z vnějších pozorovatelů přes adresáty (ko)aktéry happeningu, neboť právě početná „komunita“ se stávala prvním magnetem pro kolemjdoucí a následně navedla jejich zrak výš k performanci.

Eliška Brtnická řetězí dovednosti, zkušenosti a prostor oživuje osobními nevšedními výzvami. S každým jiným místem v centru či na periferii velkoměsta, rozhodně na pohled ne snadno dostupným, se sice musí proměnit prostředky k jeho zdolávání ve smyslu performativním a estetickém, ale téma opatrnosti a vědomého nabourávání se do stereotypů veřejného prostoru zůstává poplatným, ať jde o šplhání na komín, nebo existenci na lanovém mostě či osidlování střechy squatu.

V Hang Out, site-specific performanci v pravém slova smyslu, se artistka oprostila od veškerého divadelního zázemí, potažmo komfortu a zasadila se do městské zástavby, co by vnímavý narušitel každodenního chodu.

 

Hana Strejčková

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Publikováno: 20.9.2020