Jubilejní desátý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu a pouličního divadla CirkUFF se konal v Trutnově od 23. do 27. září. Během devíti let se cirkusáci, performeři a místní publikum tradičně setkávali na přelomu května a června, letos se kvůli virové pandemii viděli až na podzim. Ovšem, konec září tak spojil hned dvě výročí v jednu velkou oslavu umělecké svobody a kulturní diverzity. Připomenutí deseti let od otevření multifunkčního domu kultury UFFO a založení festivalu v podhůří Krkonoš bylo zároveň posledním záchvěvem hromadných setkání a programovou ozdobou se vedle tuzemské stálice Cirku La Putyka, a namísto plánovaných australských špiček Gravity & Other Myths, stal marocký cirkus Groupe Acrobatique de Tangeru s show FIQ! (Probuďte se!).
Jako první vešel do sálu oldschoolový marocký DJ Keye, pokynul do publika a strhl sametový závěs (šálu), jenž visel přesně uprostřed prostoru, a hlavně na rozhraní hlediště s jevištěm. DJ Key seděl téměř po celou dobu zády k divákům jako dirigent početného tělesa. S hudbou, mixující rytmus s marockými kořeny, se okamžitě rozjela dynamická devadesátiminutová hra, ve které se zračilo mušketýrské heslo „všichni za jednoho, jeden za všechny“!
Začátek představení jako by odpovídal celosvětově zaběhnutým standardům: hudba a akrobaté v černých kostýmech a dokonalá synchronizace postavená téměř na jednotném dechu. Strhující pozemní akrobacie vytvořila okamžitý wow efekt a od startovací čáry se rozezněl potlesk. Novinka z Afriky vznikla ve spolupráci s francouzským souborem Akoreacro, který se zúčastnil historicky prvního ročníku festivalu Cirk-UFF v roce 2011. A jak bylo předznamenáno, večer se nesl na vlně bouřlivé energie, rychlosti a plynulosti. Hlavními disciplínami byly: kvalitní pozemní akrobacie (hand to hand, kontorsionistika, tanečně-akrobatické choreografie, silové skupinové formace), Taekwondo, balanční techniky, freestyle football a street dance.
Jak žít v symbióze s identitou snoubící konzervatismus a dynamiku současnosti?
Hrdé kořeny vstupovaly do dialogu s modernitou a globalizací. Generační soubor vyprávěl o svých snech, kladl otázky, palčivé nejen pro severoafrické obyvatele a prověřoval klasické cirkusové řemeslo v kontextu zahraničních vlivů.
Scénografie dokonale vytěžila rozlehlý prostor, který rámovaly dlouhé šály, jež se trhnutím sesouvaly k zemi po každém bloku výstupů uzavřeném pointou. Rázné gesto akrobatů zároveň odhalovalo něco nového, jako by až odkazovalo k symbolické rovině související se zvyklostmi a pravidly země. S tím nejspíš souvisela i postupná výměna jevištního tanečního povrchu za měkký pestrobarevný koberec. Kostýmní převleky, které z neutrální černé rovnou skočily k fosforeskujícím materiálům. Dalším charakteristickým prvkem byly desítky červených plastových bedýnek od Coca Coly, s nimiž celý tým manipuloval a tím proměňoval prostředí pro hru. Akrobaté je využívali k sezení, k vytvoření pódia pro výstup na stálkách (balanc na rukou) či jako podstavce pro závěrečnou pozici DJ pultu.
V pulsujícím celku se bryskně střídala sóla s hromadnými výstupy. Překvapit dokázaly i občasné vtipně absurdní můstky, jako například výzva: kolik osob se postaví a zavěsí na největšího siláka „všech dob“, aby ho vzápětí unesla na ramenou „nejsilnější“ žena. Představení nenechalo diváky ustrnout. Ostatně akrobatický princip lidských pyramid se stále vracel: „flyeři“ (ti nahoře) doslova naskakovali na „portéry“ (ty dole) a potírali zákon gravitace, jako by mezi zemí a nebem, podlahou a stropem, vedly neviditelné záchytné tyče nebo sítě. Ovládnutý balanc se stal samozřejmou součástí všech riskantních sestav.
Nepředvídatelnost neznamenala chaos, ani zmatek, naopak byla důkazem propracované struktury, v níž každý na chvíli zazářil, aby se opět začlenil do jednolitého organismu. Dramaturgie dávkovala adrenalinové vsuvky, vrcholové sportovní výkony, poetické fyzické obrazy, šmrnc street dance, mluvené slovo a multimédia. K národnostním specifikům odkazovala rodná řeč a písmo artistů, ale také například číslo na motorce asociovalo rozbouřenou arénu, hecování chlapů a okrasnou roli žen. A právě tematická linie o postavení ženy v maskulinní společnosti, kde se však úcty dostává nejstarší ženě rodu, nastínila téma touhy po změně, která se stále ještě potýká s předsudky tradičního smýšlení. Ze šestnácti účinkujících zde vystupovaly pouze čtyři ženy, za to všechny velmi výrazné a na pohled nebojácné obhájit se v kontextu souboru, představení, cirkusového odvětví a neskromně i světa. Motivační nápisy např. „co dokáže lidské tělo“ jako by skrývaly hlubší podtexty než „jen“ výzvu pro souboj ve stylu „battle“ a perfektní parcour, nebo virtuózně ovládnutá prostná.
FIQ! (Probuďte se!) připomínalo marocké tržiště zážitků a na první pohled opravdu působilo jako rozpustilá, energická show nadupaná triky a exotikou. Ale při hlubším vhledu se nedá odejít bez otázek, proč se světoobčan afrického původu zamýšlí nad vlastní i národní identitou v evropském či světovém kontextu právě formou nového cirkusu? Znamená to, shodně s holandským artistou Lucho Smitem z francouzského Cirkusu Galapiat (který vystoupil na Letní Letná Light 2020), že může cirkus změnit svět? Nebo minimálně ho oslovit? Maročané v tomto ohledu vyzněli velmi optimisticky, a především odhodlaně.
Hana Strejčková
Foto: Miloš Šálek
