Inscenace L’Art de la Fugue tanečníka a akrobata Yoanna Bourgeoise je citlivou sondou do vztahu mladého páru, který se rozchází a zase sbližuje, hádá, miluje, nesnáší i po sobě touží. On a ona jsou ve věčném napětí, jako v nikdy nekončícím souboji, koloběhu znesváření, usmiřování, souznění, špičkování i odpouštění. Yoann Bourgeois a Marie Fonte padali, aby se zase zvedli, odrazili na trampolíně a vzlétli. Célimène Daudet doprovázela jejich ztráty rovnováhy a návraty k ní interpretací Bachovy Fugy na klavír. L’Art de la Fugue pak působí jako tanečně akrobatická etuda, příběh jedné trampolíny, mnoha pádů, jednoho dřevěného domu a lásky uvnitř něj.
V šeru na jevišti stálo zavřené křídlo a obrovská uzavřená dřevěná krychle. Do prostoru vstoupila mladá pianistka (Célimène Daudet). S jejím příchodem zesílilo i světlo, které divákům poodhalilo, že pět metrů vysoká krychle je složená z rozložitelných čtvercových dílů, již tvořily panely, tyče i malé kostky. Klavírní předehra navodila slavnostní pocit z poslechu vážné hudby, a zároveň tak trochu připomínala lekci piana.
Vzápětí vyšla ze tmy plynulým krokem mladá žena (Marie Fonte) v dívčích šatech a šněrovacích botkách. Stoupla si před okno krychle, které bylo zaskládané dřevěnými kostkami. Prostřední z nich vtlačila dovnitř, a pak jako zvídavé dítě hledala další a nové způsoby jak kostky shazovat a uvolnit prostor okna. Na konec z kostek postavila věž, z níž se vyšvihla do okenního otvoru, aby mohla zmizet v útrobách krychle.
Jako třetí se na jevišti objevil muž; přinesl židli, postavil ji do výřezu okna, a hned na to zhaslo světlo. Když se po chvíli opět rozsvítilo, seděla na židli žena, která jí pomalu propadávala, jakoby ji cosi zespodu táhlo pod zem. Diváci sledovali, jak její ruce a nohy stlačené v úzkém prostoru rámu židle, mizí pod podlahou.
Tma sloužila k maskování rychlých neveřejných přestaveb. Světlo pak vždy odhalilo základní jevištní akci, kterou dvojice v záři reflektoru rozvíjela. Z dramaturgického hlediska byly právě tyto krátké výstupy, připomínající obrázkové leporelo nebo němý film, díky častým změnám rytmu staccatem v dlouhém pianissimu. Zároveň byly předehrou, předstupněm dialogu. Konfrontace páru, ať už seděl, tančil, vstával nebo padal, byla založená na vzájemném napodobování gest, jejich cyklickém opakování a zasazování do širších tanečních a akrobatických choreografií.
Jako ve výstupu, kdy ona a on seděli u stolu naproti sobě. On se jí dotkl a posunul jí ruku. Ona mu toto gesto oplatila jiným dotykem a v tu chvíli rozehráli hru, která kopírovala rytmus hudebního doprovodu. Ctili tóninu, takty, akcentovali pomlky, předávali si akci a také čas k nadechnutí. Některé pasáže rozehrávali znovu ze stejného výchozího bodu, aby si připravili pointu výstupu, v tomto konkrétním případě destrukci veškerého nábytku. Dvojice si na jevišti vytvořila zcela funkční prostor, dům z velké, nad zemí vyvýšené, dřevěné kostky. Oba tento dům neustále proměňovali, otvírali, rozebírali a přestavovali.
Yoann Bourgeois shodil boční stěnu dřevěné krychle, ze které se tak rázem stala nakloněná rovina, na níž se Marie Fonte v zápětí představila v brilantním tanečním sóle. To bylo tematicky postavené na nemožnosti překročit pomyslnou hranici roviny. Neustále sklouzávala a vrávorala, padala a hledala možnosti výstupu. A když rovnováhu našla, ztratil ji pro změnu Yoann Bourgeois.
Všechny situace, které oba performeři na jevišti rozehrávali, byly nahlíženy jak z pohledu muže a jeho fyzických možností, tak i z pohledu ženy a jejího těla. Tyto dva rozlišné způsoby sdělování a komunikace mezi mužským a ženským principem pomáhaly udržet a stupňovat napětí celého představení.
První velký taneční duet, do něhož byla zapojena i trampolína, by bylo možné, použijeme-li slovní klišé, označit za romantický. Tanečníci částečně odsunuli poklop v podlaze a za opětovného střídání zhasínání a rozsvěcení reflektoru do sebe strkali a padali. Divák takto viděl jen sekvenci pádu – první pohyby, které dávaly tušit, že tanečník padá a pak až jeho návrat. Po tomto úvodu se oba na plně osvětlené scéně roztančili kolem trampolíny. Padali a vraceli se zpět do původních i nových pozic. Zdálo se, jakoby se uměli zastavit v čase a díky odpružení v kolenou prodloužit interval dopadu. Jeden po druhém ztráceli rovnováhu, padali do prostoru vyvýšené podlahy, v níž byla zabudovaná trampolína.
Některé obrazy byly vystavěny v duchu klauniády. Jako i ve výstupu, v němž se muž díval do malého otvoru v podlaze a vzápětí z něj vytáhl ženu. Po chvíli v něm ale sám začal mizet, a když se ho žena snažila zastavit, stáhl ji s sebou. I v tomto výstupu se opakoval motiv stlačených končetin. Divák viděl mizející ruce, nohy a pak už jen chodidla obutá v sytě červených lodičkách. Oba tanečníci se navíc s každým znovu zjevením ukázali v jiném kostýmu; tu si muž nalepil knír, nebo žena oblékla červené krotitelské sako, či nasadila černou paruku.
Sestupy a výstupy od počátku do konce představení gradovaly. V úvodu to byl komín z malých kostek, na nějž si Marie Fonte stoupla, k závěru společně s Yoannem Bourgeoisem rozestavili schody a odkryly celou trampolínu zabudovanou ve vyvýšené podlaze dřevěné krychle. A stejně jako se oba snažili zdolat nakloněnou rovinu, stoupali společně vzhůru po schodech, na kterých padali a klouzali. Ve schodech také mizeli, potkávali se na nich, následovali se a předbíhali. Napětí narůstalo, čím výše postupovali a čím méně se dařila jejich snaha přiblížit se k sobě. Schody ale také sloužily k vydupávání a vyťukávání rytmu. Yoann Bourgeois ve finále svlékl sako a vrhl se do trampolíny. Skákal a vracel se zpět k Marii Fonte na schody s neuvěřitelnou přesností a lehkostí; čeřil vzduch a doslova létal.
Vše, co se odehrálo na jevišti, bylo čitelné a srozumitelné, aniž by si oba protagonisté řekli jediné slovo. Pohybový slovník interpretů vycházel z přesné artikulace gest a pohybů, inspirovaných reálným světem a transponovaných do tanečního vyjádření, akrobacie a scénografie.
Bachovo Umění fugy je vrcholem barokní polyfonie, Bourgeoisovo L´Art de la Fugue je mistrovskou pohybovou vícehlasnou skladbou pro dva artisty a klavír, v níž jeden bez druhého nemůže být – hrát – tančit – skákat.
Hana Strejčková
L’Art de la Fugue (Umění fugy): Koncepce a režie Yoann Bourgeois ve spolupráci s Marie Fonte, supervize Vincent Weber, účinkují Marie Fonte a Yoann Bourgeois, pianistka Célimène Daudet, hudba: Die Kunst der Fuge – Johan Sabastian Bach, scénografie Goury, Yoann Bourgeois a Marie Fonte, světelný design Caty Olive, zvuk Antoine Garry, kostýmy Ginette, premiéra 19. 2. 2013, Centquatre Paříž.
foto: Cie Yoann Bourgeois
Autorka je studentkou Ecole internationale de théatre Jacques Lecoque, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
