Letní Letná 2021: Proč nekrmit krokodýly?

Druhým představením z hlavního programu Letní Letné, které v názvu zmínilo zvíře, bylo Don´t Feed the Alligators. Souvislost s krokodýly se sice objevila v bohatě verbalizovaném a až intelektuálně vedeném úvodu, dál se však, ostatně jako všechny linie a prvky, projektovaly do symbolů a kabaretní estetiky. Snad u žádného z letošních titulů nevznikalo tolik protichůdností, včetně diváckých reakcí. Specifická poetika výpravného díla se vyjevila zejména po rezignaci na racionální uchopení tématu. Naopak, čím více intuitivního přístupu, tím plastičtější zážitek se dostavil.

Francouzský soubor Compagnie 100 Issues se po mnoha pražských reprízách propracoval k usazenému cirkusovému punku. Mozaikovitá struktura reflektovala pocity a úvahy o smrti. Spojovala tanec – včetně bollywoodské odbočky, nebo pohybových partitur připomínajících rituály, cirkusové disciplíny, a to i ve velmi úsporných náznacích – živou hudbu a zpěv (nejsilnější složka inscenace), objektové divadlo a mluvené slovo. Překladu do českého jazyka se zhostila tanečnice Lenka Kniha Bartůňková. Svým přirozeným projevem a přítomností působila jako organická součást představení. Performativní patchwork dále doplňovaly vizuální fragmenty mimo šapitó. V určitý moment se v každém ze vchodů objevila obskurní bytost a díky prostoru typu aréna vidělo publikum pokaždé jen svůj výsek. Z velmi funkčních principů představení pak bylo variabilní využití celého, vyšívanými obrazy nazdobeného, prostoru. Jeviště totiž umožňovalo využívat „podzemí“.

Tento důmyslný systém mizení „v podsvětí“ dodával celku překvapivá zjevení a podněty k představivosti. Rozebíratelná jevištní plocha pak nesloužila jen pro nástupy a motivované odchody ze scény, ale například i k ukotvení čínské tyče, nebo právě v symbolické rovině odkazovala k pohřebišti atp. Vybalancovat prostor zatěžkaný gravitací a morbiditou se artistům dařilo odpichem od země do vzdušného prostoru. Závěsná akrobacie, podobně jako ostatní disciplíny, zde sice primárně negenerovaly inovace ani adrenalin, zato se snažily o odlehčení a černý humor. Takovým číslem byl například samurajský souboj – patrně inspirovaný filmem (např. Kill Bill) či komiksem (manga) – anebo okružní let akrobata v helmě okolo tyče či trio plachtící na hrazdách. Řazení scén nepodléhalo z vnějšího hlediska jakékoliv předvídatelnosti. Některé navíc jako by skončily dřív, než začaly, probleskly jako návnada a zhasly.

Představení se sice od počátku do konce drželo smrti. Vykládalo ji ale jako tematické karty, na nichž je smrt zobrazena v desítkách různých podob, zejména těch nepatetizujících. Být mnohem déle po smrti než naživu bylo naprosto neprůstřelným tvrzením a s tím se nazíralo na nespočet způsobů rozloučení s pozůstalým… nebo na samou konečnost života. Humorným vytržením například byla „olympiáda smrti“, tj. soutěž v nejoriginálnějším umírání; výtečná nadsázka, která rozproudila tempo a od pohledu do publika navýšila i jeho pozornost. Prezentovala se smrt nudou, nebo zabití na závěsné hrazdě, jež vyvrcholily prudkým nárazem do plachty stanu.

Don´t Feed the Alligators neoslnilo vrcholnou artistikou, ani divadelním zpracováním, a přesto zanechalo v paměti stopu díky svobodě, s níž se performeři, artisté a hudebníci pohybovali, muzicírovali, hovořili, prostě byli. Představení o smrti bylo nakonec oslavou života s nadhledem, který se nebere moc vážně.

 

Hana Strejčková

 

Foto: František Ortmann / Festival Letní Letná 

Publikováno: 6.9.2021