28. 5. 2013, Blog

EthnoCirkus v Sajokaze aneb jak se žije v ghettu

Své zážitky z mezinárodního workshopu v Maďarsku s vámi sdílí TeTy Katka Klusáková a Pavla Rožníčková.

Jak poznáme partu cirkusáků na rušném nádraží Keleti pályaudvar v Budapešti? Stačí se zastavit, rozhlédnout a najít nejdivnější skupinku v celé hale. Zásah do černého hnedle na první pokus!

První vlak – učíme se maďarsky – přestup. Druhý vlak, do kterého alespoň že se vejdeme -přestup. Třetí vlak, místní motoráček – čekáme koňské povozy. Ty ale nepřijely. Do Sajokázy přicházíme těsně před setměním pěšky. Cirqueon netušil, kam nás to vyslal.

Projekt EthnoCirkus je opravdu zaměřen na praktickou sociální práci a nejedná se pouze o výuku cirkusových dovedností, ale především o splynutí, integraci a přežití (nikoli našich studentů, ale nás) v malebném prostředí autentického romského ghetta. Putovní projekt se v každé zemi zaměřuje na jinou cílovou skupinu: děti z pasťáků, rodinný cirkus, věznice, ústavy apod.). Účastní se ho organizace a lektoři z mnoha zemí (Španělsko, Německo, Belgie, Anglie, Maďarsko atd.). Cirkus zde opravdu není cílem, ale prostředkem. My jsme navíc měli svoji vlastní živou kapelu, posbíranou z ulic Budapeště, původ muzikantů ale sahal do Švédska, USA a Maďarska.

Na konci této klasická maďarské vesnice leží buddhisticko-montessoriovská škola (díky ní v loňském roce vzrostl počet přihlášených buddhistů v oblasti o 300 %) určená především pro děti a mládež romské komunity. Za ní začíná divočina ghetta bez kanalizace, pouličního osvětlení (místo toho hoří velké ohně každý večer), plotů a bez servítek. A tam jsme zasquatovali i my. Náš „Laud house“, zhruba se dvěma místnostmi, třemi okny (každé s min. 20 dětmi visícími na mřížoví), patnácti lidmi spícími na zemi, gaučích a stolech, neustálý hluk, který vytvářeli obyvatelé mlácením na okna, křikem nebo klasickým pozdravem: „Fuck you, bitch!“ Ten jsme po pár dnech převzali s odpovědí „Fuck you too!“ nebo ve variantě „Yeah, fuck me!“

Naši guys, tedy skupina účastníků, se skládala ze sedmnácti romských teenagerů ze Sajokázy a dalších dvou okolních vesnic. Všichni se jmenují Richi; po pár dnech je už rozlišujeme jako: Clean Richi, Tall Richi, I can do everything Richi apod. Ráno společná snídaně, dopoledne se trénuje, co kdo chce a může (žonglování, rola bola, hand-to-handka, akrobacie), oběd ve školní jídelně, odpoledne další trénink či muzikantsko-anglická hodina, která pro nás znamená reflection time a hodnocení, plánování, řešení a cigárka. V rámci společné večeře a večerního programu probíhá trénink, oslava narozenin a prezentace jednotlivých zemí. Jako první měla prezentovat Belgie a UK. Postupně se prezentace odsouvaly… mno, snad na příštím projektu. Ale poslední večer jsme belgickou čokoládu přeci jen dostali. A nechyběl ani táborák. Po celou dobu všude hrají jedno až tři živá rádia, mezinárodní a neumlčitelná. Na škole se kromě buddhistů vyskytuje také Santa Claus, který zde dobrovolně vyučuje. Jmenuje se Finn a je to Fin. Hned druhý den po obědě nám přinesl tašku dobrot, abychom měli sílu, a vybavil nás i nezbytnými radami ohledně drog. Co byste si jiného od Santy k Vánocům mohli přát! Bohyní celého pobytu byla Suzi, místní droboučká blondýnka, která jedním úsměvem zkrotí patnáct potetovaných a ocvočkovaných chlápků na trestné výpravě a během pěti minut vše otočí v milé potřásání rukama. Bohužel i toto k žití v ghettu patří a přes veškerou snahu a sílu jsme poslední večer museli vyklidit náš squat a utéct do bezpečí areálu školy se zákazem vycházení na ulici.

Druhou a to veselejší stranou mince je obrovská srdečnost a bezprostřednost obyvatel, úsměvy, smích a radost, která vládla přes den na ulicích vesnice. Velmi rychle se povedlo přenést energii a atmosféru bláznivých cirkusáků i na naše guys, kteří se po třech dnech byli schopni vyzout z bot, sahat na sebe a objímat se. Dokonce trénovali i samostatně ve volném čase, před snídaní či večer. Sami pak učili své vrstevníky a kamarády z vesnice různým kouskům.

Pětidenní trénink byl zakončen dvěma představeními. V pátek jsme navštívili Rizlu (vesnice cca 50km od Sajokazy), kde jsme vystoupili v místním kulturáku; je zajímavé, jak se místnost pokrytá dlaždičkami, určená pro asi padesát lidí, při návštěvnosti zhruba dvě stě lidí, pokryje vrstvou vody a překvapivě změní náš „Cigány Cirkus“ v „Cirkus on Ice.“

Druhé vystoupení v sobotu pro Sajokázu mělo být v našem krásném šapitó (11 m výška, 25 m průměr). Ale šapitó nebylo. První pokus o záchranu před deštěm proběhl v noci ze čtvrtka na pátek. Po asi hodinové akci celého EthnoTeamu jsme slavili tancem a zpěvem při svitu čelovek, absolutně promáčení a špinaví, ale spolu a šťastní! Když jsme ale v pátek všichni padali na pódiu v Rizle, krátká bouřka strhla a totálně roztrhala a zničila náš světskostánek. Minuta smutku a bolesti a následně hodina dvacet precizní spolupráce EthnoTeamu. Nesmíme nechat ani kolík napospas sběrným surovinám!

Závěrečné představení tedy probíhalo venku na louce. Všichni naši guys předvedli s maximálním nasazením svá čísla, vše doprovázeno kapelou, meziscénkami a jinými intermezzy, sluncem, smíchem, ale i házením trávy, hlíny i dětí  Jakožto skvělý stagemanager a průvodce celými tréninky se zjevil zničehonic principál cirkusu (nikdo neví jakého, nikdo mu navíc nerozuměl, ani Maďaři), který má ke všemu radu a podá pomocnou ruku, přičemž přidá usměvavý obličej pana Brambory. TeTa Ty i přes dokonalá předloktí bubeníkova propadá lásce a chce ho domů! Snad příště.

Děkujeme Cirqueonu za neuvěřitelné, Te a Ty!

PS: Další „educircation párty“ bude v září v Berlíně a my doufáme, že jak jsme si všichni slíbili, do Sajokázy se vrátíme!