Se zakladatelem a režisérem souboru Les Colporteurs Antoinem Rigotem rozmlouvala Kateřina Vlčková. Jejich hovor se točil především kolem nejnovětší inscenace souboru Le bal des intouchables.
Vaše poslední inscenace Le bal des intouchables (Ples nedotknutelných) se od premiéry významně proměnila. V čem tyto změny spočívají? Jak dlouho je v inscenaci místo vás klaun?
To je specialita pro Prahu.
Takže je to úplná novinka?
Ano, naprostá novinka. Musel jsem si pokládat mnoho otázek. Jsem po drobné operaci ramene, takže jsme nové pojetí museli probrat s ředitelem Letní Letné Jiřím Turkem, který viděl představení, když jsem v něm ještě účinkoval já. Novou myšlenku přijal a my jsme velmi šťastní, protože naše nové pojetí inscenace začíná být zajímavé a začíná výborně fungovat.
Když jste vystupoval v představení Le Bal des intouchables, dostával jste hodně reakcí od diváků, kteří jsou po nehodě nebo žijí s handicapem?
Samozřejmě, sám se věnuji tomuto tématu, protože mi to pomáhá. Také si myslím, že je dobré humorně zpracovávat společenská tabu. Lidé nám říkají, že jim to také pomáhá. Handicapovaní mají toto představení moc rádi; zvláště pak scénu s kolečkovým křeslem, která ukazuje, že i s handicapem se dají dělat různé vylomeniny. A číslo „Bobi“ má také velký úspěch, protože ukazuje, že k postiženým lidem není dobré přistupovat mateřsky a s lítostí.
Proč se inscenace jmenuje právě Le bal des intouchables (Ples nedotknutelných)?
Ze dvou důvodů: pro mě je to odkaz na indickou kastu, která označuje ty nejchudší na okraji společnosti, ale také ty, kteří jsou jiní, které potkal neobyčejný osud, druhý význam je, že v cirkuse vystupují nedotknutelní lidé – chodí po laně, houpají se ve výšce na hrazdě, jsou nedosažitelní. Mám rád tuhle hru se slovy. A bál proto, že cirkus je oslava, přehlídka s klaunem uprostřed, který se s ostatními kolem sebe dobře baví, ale není vždy jen milý. Zkrátka jako na bále.
V představení se v několika scénách dotýkáte také absurdní tematiky. Uvedl jste, že se odkazujete k Beckettovi. Proč jste měl potřebu spojit cirkus s absurditou?
Četl jsem Beckettovu povídku Dépeupleures, ve které se všechno odehrává v cylindru. Lidé se snaží z cylindru uniknout, ale nemohou, protože jsou jako automaty. Trochu jako v první scéně naší inscenace. Společnost je ztracená, stala se zautomatizovanou a člověk už neexistuje. Snažíme se z této situace uniknout, ale není jak. Vybral jsem toto téma jako sjednocující pro práci souboru. Všichni se tak mohli naladit na společnou energii a přenést do stejného světa.
Co je pro vás největším zadostiučiněním ve vaší práci?
Jsou to takové kouzelné momenty, ve kterých vše na scéně vychází. Přicházejí většinou nečekaně. Všichni se naladí na stejnou vlnu a vy ji najednou cítíte. Tyto momenty se potom snažíme společně rozvíjet. Jsem trochu jako dirigent orchestru – všichni ze souboru něco nabídnou, a pak společně tvoříme.
Způsob práce vašeho souboru je tedy založený především na improvizaci?
Ano, já a Cécile připravíme tematický rámec, na který společně s hudebníky píšeme krátké básně. Potom ostatní ze souboru nabídnou své nápady k těmto básničkám a já z nich vybírám. Stejným způsobem píšeme i hudbu.
Kdybyste měl říci, které cirkusové soubory máte rád a které Vás inspirují, které by to byly?
Je jich hodně. Je těžké si rychle vzpomenout. Mám moc rád například Johana Le Guillerma a jeho Cirque ici. Jeho cirkusová tvorba je také o absurditě, ale v jiném slova smyslu. Mě ze všeho nejvíc zajímají lidé a jejich charaktery, to je pro mě nejzajímavější téma.
foto: Letní Letná 2013
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze. Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
