Le bal des intouchables na Letní Letné

Soubor Les Colporteurs se po pěti letech vrátil na Letní Letnou, aby se se svou inscenací Le bal des intouchables stal jedním z hlavních lákadel letošního festivalového programu. Zakladatel souboru, provazochodec Antoine Rigot, si v roce 2000 při koupání v moři vážně poranil páteř. Prognózy lékařů nebyly nijak optimistické, úspěšnému umělci bylo sděleno, že už zřejmě nikdy nebude chodit. Rigot se do cirkusu vrátil jako režisér a nevzdal svůj sen projít se znovu po laně. Režíroval inscenaci Le fil sous la neige (na Letní Letné 2008) a v autobiografické Sur la route se vrátil na scénu dokonce jako akrobat.

V inscenaci Le bal des intouchables, která měla premiéru v loňském roce, zpracovává téma handicapu nejdůsledněji. Před uvedením v Praze tato inscenace prošla zásadní proměnou – ústřední postavu handicapovaného muže, jenž se vyrovnává s vážným zraněním a staví se zpět na vlastní nohy, nahradil kvůli Rigotově operaci ramene klaun Heinzi Lorenzen.

Naléhavost a opravdovost příběhu, který se v původní verzi vinul od nehody až k závěrečnému vítěznému Rigotovu tanci na plese, se s komickou postavou klauna vytrácí. Klaun nahradil Rigota ve všech scénách, ve kterých skutečný tělesný handicap hraje zásadní roli. Scéna, v níž se chtěl muž kvůli handicapu oběsit a zachránila jej jeho múza, partnerka v šapitó i v životě, akrobatka Agathe Olivier, nebo jiná, v níž akrobatka (Paulina Dau) nutila muže na kolečkovém křesle dělat piruetu a chodit, v obsazení se zdravým klaunem významově nefungují. Jeho vztah k tělesnému handicapu totiž není v inscenaci jasně režijně vystavěný – ve většině výstupů chodí, v jiných ne.

Nahrazení Rigota klaunem není ale zdaleka jediným dramaturgickým nedostatkem Le bal des intouchables. Jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, zda chtějí divákům předvést fyzické cirkusové disciplíny bez vyprávění, divadelně zpracovaný Rigotův příběh, anebo se chtějí věnovat motivu absurdity, který se v několika artistických číslech bez výraznějšího významového propojení s inscenací objevuje. Le bal des intouchables tak zůstává široce rozkročený mezi všemi třemi možnostmi, i přesto že by náročnější dramaturgii všichni členové souboru zvládli. Mnozí z nich mají za sebou studia hned na několika cirkusových školách, ocenění, léta praxe i herecké nadání. Jsou mezi nimi například tací, kteří ve své disciplíně vymysleli nový styl lanové akrobacie (Natalie Olenik) nebo jiní, kteří bez problému spojují chůzi na laně se hrou na housle (Coline Rigot). Je proto škoda, že kromě krátkých artistických čísel, jež mnohdy nenesou žádnou zápletku ani jednoduchý příběh, nedostanou v inscenaci větší prostor.

V čem tedy spočívá lesk Le bal des intouchables? Jak už to na plesech a bálech bývá, hraje na nich hudba. V představení vystupují hned čtyři muzikanti, kteří nebezpečné výkony artistů doprovázejí bohatými improvizacemi kombinujícími mnoho hudebních stylů a nástrojů (elektrická kytara, piano, bicí, trubka, housle, rolničky, tuba aj). Široká je také přehlídka disciplín, jež se v představení objevují – párová akrobacie, skupinová akrobacie, vzdušná akrobacie na kovových lanech, akrobacie na tyči (chinese pole) na vertikálním laně i hrazdě – a to vždy bez jakéhokoli jištění. Divák může sledovat nedostižnou Agathe Olivier přecházející po tenkém kovovém lanku v rudých lodičkách, Gilla Charlese-Messance houpajícího se ve stojce na Washington trapeze nebo Tatianu-Mosio Bongongu tančící na kovovém lanku v několika metrové výšce. Tyto výstupy berou dech i iluzi o tom, co je a co není náročné, protože podle Antoina Rigota je lepší dělat méně náročné prvky bez jištění než se hnát za extrémním výkonem a spoléhat na pomocné lano. Jenže které z artistických čísel jsou v Le Bal des intouchables méně náročné? Nebezpečně působí všechna. A v doprovodu s živou hudbou je jejich sledování opravdu zážitek. Snad budou mít Les Colporteurs příště větší štěstí při rozhodování, o čem chtějí k divákům promlouvat a jak.

Les Colporteurs – Le bal des intouchables. Koncept Antoine Rigot, Agathe Olivier, Cécile Kohen, režie Antoine Rigot, scénografie Patrick Vindimian, kostýmy Hanna Sjodin, hudba Boris Boublil, Guillaume Dutrieux, Antonin Leymarie, Coline Rigot. Psáno z reprízy 24. srpna 2013 na Festivalu Letní letná 2013.

Kateřina Vlčková

foto: Letní Letná 2013

 

Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Publikováno: 1.9.2013