Reportáž z Berlína od Katky Klusákové, který se účastnila workshopu pro lektory social cirkusu v rámci projektu SocialEducircation.
Mobilita s mobilitou se sešla a ejhle, je tu září a to znamená další díl našeho EduCirk seriálu. Organizační klaunský nos si tentokráte nasadila na obličej německá strana a v roztomilém rodinném prostředí maličké německé vesničky (Berlína) se zase sjela bezva parta cirkusáků z celé Evropy. Naše setkání se zaměřilo na práci s lidmi s downovým syndromem. Nevím, jak to máte vy, ale ve mně přeci jen toto genetické vybavení vyvolá řadu předsudků a stereotypních představ. Tedy vyvolávalo! To, jak se nám představili a co nám předvedli děti a umělci ze Sonnenstich Circusu, mi málem vykloubilo čelist.
Michael a Katharina, kteří vedou třikrát týdně cirkusové hodiny s dětmi a dospělými, nám po celý týden představovali svůj svět, svoji filozofii, způsob práce, tempo, předávali nám své zkušenosti a přiměli nás dívat se na všechno z mnoha různých úhlů a druhů pohledu.
Začali jsme tím, že jsme si vysvětlili, že nejde o „sociální“ cirkus, nejde o „postižené“ lidi. Pracují s umělci, se skupinou umělců, s kolektivem osobností a vytvářejí cirkusová představení. Celým týdnem se prolínala polemika o tom, co to vlastně je postižení. Čím to vzniká, že společnost nemá dostatek trpělivosti na otevření svých uší a očí a duší a v neustálém shonu háže lidi do škatulky „handicap“. Přitom důraz by se neměl klást na to, co lidé s downovým syndromem „nestíhají“ nebo „nechápou“, ale naopak na to, v čem jsou speciální, co my jim můžeme jenom závidět. Pohled na svět, čistotu projevu radosti či vzteku či smutku. Obrovská soudržnost a veliká náklonnost a láska ke kamarádům a členům skupiny, přejícnost a obětavost.
Během pohybově-tanečních a akrobatických dílen jsme si prošli cvičeními a metodikou, kterou Michael a Katharina uplatňují na svých hodinách. My jsme sice místo několika měsíců či let prosvištěli všechno za několik hodin, ale to podstatné v nás všech zůstalo. To, co každý pracovník s mládeží, učitel či trenér tuší a co mu zní v uších, ale dost často to v ruchu „normální“ společnosti přeslechne.
Jak vytvořit prostředí, kde se mým svěřencům bude dobře pracovat, kde se budou cítit bezpečně. Jak změnit sám sebe, aby mnou podávané informace byly srozumitelné a krystalicky čisté. Jak nedávat zbytečně mnoho informací, ale stavět všechno pomalu a postupně, atom po atomu, molekulu po molekule. Jak převzít zodpovědnost za výchovu (ovlivnění) všech lidí, se kterými se setkávám. Jak odložit své ego a trpělivě vnímat, co ode mě moji svěřenci právě teď potřebují. Jak vždy hledat něco za pohybem, ne jen pohyb samotný, kvality pohybu, jeho jádro. Jak skloubit pedagogiku, umění a techniku v nekonečné spirále. Jak se dívat na všechny lidi i situace bez předsudků. Jak není kam pospíchat..
A tak jsme si hráli a běhali a plazili se a váleli se přes záda, tahali se za nohy a za ruce, odstrkovali se, chodili dokolečka a potkávali se, poskakovali a tancovali, balancovali a chodili na válcích a dělali vláčky a vyprávěli si příběhy a představovali si a společně snili a pak se navzájem četli. A za každým zvednutím ruky, za každým položením chodidla na zem byl smysl a struktura a motivace a nekonečná síť navazujících dalších pohybů a rozvíjených kompetencí a schopností a dovedností. Stačí jen pořádně otevřít oči!
Během tříhodinového tréninku dospělé skupiny jsme najednou se zamrkáním zjistili, že ani ne po 20 minutách jsme všichni roztroušeni po tělocvičně a hážeme si s umělci ze Sonnenstich Cirkusu diaboly, tančíme s nimi na chůdách, účastníme se choreografií a párových akrobacií a necháme se opravovat a trénovat na hrazdách. Báječný, otevřený, naprosto soustředěný, dlouhý trénink v tvořivé atmosféře plné podpory a smíchu, se skvělými lidmi. Děkujeme za přijetí a za objetí!
P.S. Jen tak pro představu jukněte na:
http://www.youtube.com/watch?v=Ln4rYEOooSU&list=PLB8C733F8AC411893
