Circa 2013: Nový cirkus a zvířata

Dvacátý šestý ročník světově uznávaného novocirkusového festivalu Circa v Auch doslova přetékal programem. Nejen profesionálové, ale i obyčejní diváci měli možnost trávit celé dny na novocirkusových představeních, nebo se v rámci doprovodného programu mohli setkávat s umělci, pedagogickými odborníky a novináři. Slunce celý týden zářilo i hřálo a cirkusovou vesničkou, nedávno vybudovanou za hradbami středověkého města Auch, proudily davy cirkusových nadšenců.

Nejvýraznějšími ve festivalovém davu byli bezesporu studenti různých cirkusových škol, kteří se do Auch sjeli z celého světa. Po nádvoří obklopeným cirkusovými budovami a stany metali salta, žonglovali, stáli na rukou i na hlavách. Vzhůru nohama tak společně s námi sdíleli bujarou atmosféru festivalových dnů i večerů. Circa každoročně uvádí cyklus představení studentů jednotlivých cirkusových škol, které jsou členy mezinárodní federace cirkusových škol FEDEC. Není třeba vyjmenovávat všech jedenáct letos zastoupených vzdělávacích institucí, jen pro ukázku mohu zmínit Ecole de cirque de Québec (Kanada), Ecole de cirque Académie Fratellini (Francie), Escuela de circo Carampa (Španělsko) nebo Circomedia (Velká Británie).

Hlavní program byl v absolutním područí novocirkusových profesionálů. Cílem festivalu Circa je hlavně a především představit to nejčerstvější, co se ve světě nového cirkusu za poslední rok urodilo. Circa je proto událostí, která legitimně aspiruje na podtitul Festival aktuálního cirkusu, kterým se čas od času neoficiálně prezentuje. Mnohdy jsou festivalová představení vybírána ještě před svým prvním uvedením. Je tedy nasnadě, že úroveň programu se tak každý rok stává nevyzpytatelným riskem. Letošní ročník však žádné programové propady nezaznamenal.

Byl však signifikantní v návratu osvědčených jmen průkopníků nového cirkusu. Mezi nimi i proslulý guru moderního žonglování Jérôme Thomas, který na festivalu představil svou novinku FoResT (Les). Ve vlastním šapitó společně s žonglérkou a tanečnicí Aurélií Varrin se pokusil o žonglérskou impresi toho, co v něm vyvolává magické a intimní prostředí lesa. Více však než duo, na kruhovém pohyblivém středu šapitó dominovala osobnost Jérôma Thomase, v jehož exhibici se představení ve finále proměnilo. Na tom by nebylo nic špatného, konec konců, kdo by se nechtěl ještě dnes pokochat dovedností i osobitým vystupováním žonglérského esa? Zklamáním byl ale fakt, že výrazová nadhodnota a významová hloubka, které dříve Thomasovy žongláže a manipulace s předměty provázely, se ve FoResT ani tak nerozplynuly, jako spíš vůbec nedostavily.

Balzámem na duši bylo představení Matamore (Náfuka) souboru Cirque Trottola. Stejně jako v případě Jérôma Thomase ani Cirque Trottola není v novocirkusové manéži žádným nováčkem (v České republice se Cirque Trottola představil s inscenací Volchok v roce 2011 na festivalu Letní Letná). Nejen že se jedná o starší generaci novocirkusáků, ale svou novou inscenaci obohatili o další novocirkusové průkopníky: do hry totiž přibrali soubor Petit Théâtre Baraque, jehož představiteli jsou Niglo a Branlo, původní členové a spoluzakladatelé dnes již neexistujícího revolučního Cirque Aligre vzniknuvšího v roce 1979. Cirque Trottola tak získal adekvátního partnera pro nový inscenační projekt, jehož půvab v sobě pojí tradiční klaunerii (s přesahem do němé filmové grotesky) i cit pro její moderní zdivadelnění. Představení inscenace Matamore tak nechybí kouzlo odkazující ke klaunské cirkusové tradici a stejně tak k absurdní divadelní výpovědi o lidské duši. Matamore je dokonalou syntézou cirkusové a divadelní tradice v kruhové manéži pod plachtami šapitó.

Na hranici tradice a současnosti se ve své nové inscenaci Klaxon (Klakson) pohybuje i v Čechách dobře známý francouzský soubor Akoreacro (představení inscenace Pfffffff uvedli v roce 2011 na festivalu Cirk UFF v Trutnově). Někdo by řekl, že nemají daleko k cirkusu neoklasickému (ve smyslu spojování více méně nezávislých cirkusových čísel s důrazem na akrobatické výkony). Klaxon je teprve druhou inscenací mladého souboru Akoreacro, který troubí na poplach a strhává na sebe pozornost; ne toliko originálními nápady, ale spíše dokonalým a virtuózním provedením cirkusové techniky. Něžný humor, nadsázka a neméně i jednoduchá dějová linka, což jsou vlastnosti charakterizující Pfffffff, v Klaxonu shází. Od samého začátku představení nasazují tak rychlé tempo, že není kam gradovat, čímž ztrácí i možnost diváky překvapovat a stimulovat jejich pozornost.

Protikladem Akoreacro, co do počtu i režijně dramaturgického přístupu, je soubor Cirque Aïtal, který na festival Circa přijel s inscenací Pour le meilleur et pour le pire (Ve zlém i v dobrém) ve francouzsko-finském zastoupení akrobatů Victora Cathala a Kati Pikkarainen. Jejich nová cirkusová roadmovie je půvabně komickou a dramaturgicky přesně a do detailu vystavěnou groteskou, která baví jednoduchými analýzami ukázkových konfliktních i romantických momentů partnerského života. Známé gagy, ve kterých nechybí kopance, pády i kropení vodou, důmyslně doplňuje hra s pohyblivou dekorací, kterou v malé manéži představuje skutečný a funkční automobil. Dramaturgický koncept technicky nejlépe naplňuje párová akrobacie a ekvilibristika, která je Cathalem a Pikkarainen nejen bezchybně provedena, ale jejich výrazné fyzické rozdíly (Cathal co do výšky i síly převyšuje Pikkarainen nejméně dvojnásobně) kongeniálně dotvářejí obraz konfliktů mezi oběma protagonisty.

Jako poslední zmíním inscenaci Morsure (Kousání) Compagnie Rasposo, který je rodinným cirkusovým souborem tvořícím v duchu nového cirkusu. Stejně jako v případě Akoreacro se v jejich tvorbě mísí principy tradičního i nového cirkusu. Soubor však s tradicí více než forma spojuje poetika a životní filozofie, které pramení z rodinného a nomádského přístupu k životu. Za sebou mají již patnáct inscenací, přičemž tu poslední, Morsure, režijně převzala po své matce Fanny Molliens dcera Marie Molliens. Ponořila se tak do expresivní výpovědi o násilí a krutosti, přičemž extrémní a nebezpečný cirkusový pohyb je dominujícím výrazovým prostředkem. I přesto, že se obsah inscenace zaměřuje na obvyklé konfliktní mezilidské situace, způsob výpovědi není popisný, ale drží se v rovině náznaku, inklinuje k impresi, pevně vetknuté do cirkusového pohybu: párové akrobacie, ekvilibristiky, skoků na ruské tyči nebo tance na provazochodeckém laně.

Všechny zmíněné inscenace (které zdaleka nejsou všemi uvedenými na letošním festivalu Circa) jsou reprezentativním výčtem letošní dramaturgie festivalu. Reprezentativní jsou nejen jména souborů a jejich představitelů, ale i styl, kterým k současnému novému cirkusu přistupují. Je pozoruhodné sledovat novocirkusové průkopníky a stejně tak nováčky, kteří s čím dál větší pokorou přistupují k cirkusové tradici. Jejich cílem už není proti tradici brojit. Naopak, berou ji do hry. To, že forma tradičního cirkusu, symboly i disciplíny s ním spojené, již nejsou nepřítelem nového cirkusu, dokazuje i to, že se v manéžích festivalu Circa objevila zvířecí drezúra. Fakt, který v rámci nového cirkusu zarazí nejednoho diváka.

 V Cirque Trottola i Cirque Aïtal se objevil cvičený psík; číslo roztomilé a hravé a v rámci dramaturgie obou inscenací nikoli nepatřičné nebo zbytečně provokující. Mnoho otázek, kontroverzí a dohadů však vzbudil soubor Compagnie Rasposo, který na závěr představení inscenace Morsure postavil v manéži klec a do ní vpustil mladého tygra. Šokované publikum v průběhu celého tygřího výstupu strachy nedýchalo a samým překvapením nevědělo jak reagovat. Tygr navíc vypadal rozzuřeně, že nebylo lehké odhadnout, zda je to jen provokace cvičitele nebo skutečný zvířecí neklid. Vzrušení, obdiv a exotika dlouho připisovaná tradiční cirkusové drezúře najednou pronikla do šapitó nového cirkusu. Převrat, nebo návrat k tradici?!

 Je nasnadě, že festival Circa 2013 překvapoval, těšil, utvrzoval i zpochybňoval, tedy důsledně naplňoval to, co si předsevzal: představil nám to aktuální, které více, než aby na otázky odpovídalo, je kladlo.

Veronika Štefanová

foto: Veronika Štefanová

Publikováno: 29.10.2013