Reportáž z mezinárodního setkání platformy SocialEducircation v pražské Psychiatrické nemocnici Bohnice

Je pondělí ráno a já po umrtvující  kombinaci tramvaj-metro-autobus dobíhám do areálu Psychiatrické léčebny Bohnice. Za chvíli tu začíná mezinárodní workshop sociálního cirkusu, který za Česko spolupořádají sdružení Cirqueon a Ledovec. Jsem zvědavá, co mě čeká, cirkus jsem nikdy nedělala. Neumím žonglovat a na hlavu se postavím horko těžko.

Do sálu bohnického divadla chvilku po mě vtrhla parta zahraničních účastníků, první úsměvy a seznamování. Někteří se už znají z předchozích akcí, jsou tu lidi z Belgie, Anglie, Řecka, Maďarska, Španělska a my tři holky z Čech – já, Maruška a Katka. Kromě organizátorů samozřejmě. Slovo si bere Martin z Ledovce a za podpory mentální mapy nám vysvětluje, kde jsme a co nás čeká. Ráno a po obědě výsadky na odděleních, odpoledne otevřený workshop v divadle, kam mohou pacienti dorazit a společně s námi připravovat závěrečnou show.

Dělíme se do čtyř skupin podle oddělení, kam vyrazíme. Vybírám si akutní příjem mužů – podle Martinových slov „the big unknown“. To je výzva. Po obědě v místní jídelně pro zaměstnance dorážíme na místo. Máme s sebou kufr plný zázraků – žonglovací míčky a talíře, šátky, diabla, kouzelnické knihy a nafukovací slepice. Přijetí od sester je moc milé a do sálu s pingpongovým stolem se postupně trousí první pacienti. Usazují se a my se představujeme a předvádíme, co jsme přinesli a jak se s tím zachází. Většina pacientů je aktivní, berou si od nás cirkusácké vybavení a sami ho zkouší. Ostatní se aspoň usmívají. Čas rychle ubíhá – až moc – a Martin na závěr vytáhne ukulele. Hrajeme a zpíváme na přání a vychází z toho zajímavá sestava: Červená se line záře, Hutkova Náměšť a Stánky. Hlavně ale zjišťujeme, že Kuba a Honza jsou skvělí muzikanti.

Náš křest velkou neznámou mě nadchnul, reakce pacientů byly hodně vstřícné, ještě po skončení workshopu nás někteří obklopí a chtějí se povídat. „Čím užší brázda, tím hlubší orba,“ odpovídá Honza na mojí otázku, jestli se tu necítí stísněně. A vysvětluje mi, že když ho někdo omezí v rozletu, tím víc soustředěné energie napře do jedné věci, třeba obrazu.

Odpoledne se scházíme v divadle a sdílíme zážitky, většinou velice pozitivní. Teď máme čas vyhrazený pro sebe – jdeme se učit cirkusácké dovednosti jeden od druhého. Musím říct, že poprvé roztočit talíř na tyčce je nečekaná a opravdová radost.

Snažím se toho pochytit co nejvíc, ale cítím, že ležérní žonglování se třemi míčky a jednou slepicí není to hlavní. Spíš pozitivní energie, upřímný zájem a otevřené srdce. Navíc se učím společně s pacienty, což je zábavnější, hlavně pro ně.  Vidí, že jsme je nepřišli ohromit, ale nabídnout jim něco, na čem se můžeme podílet společně.

Druhé ráno odstartuje zase Martin. Povídáme si o klasifikaci psychiatrických onemocnění. Naše sehraná skupinka pak míří na oddělení žen, do pavilonu 12. Ženy jsou rozesazené v křesílkách a zajímá je, jestli máme s sebou nějaké hezké kluky. Naštěstí máme tři, ale absolutní hvězdou se stává Řek Dimitris. „Koukejte, holky, d´Artagnan!“ šeptá okouzleně platinová blondýnka s dokonalým make-upem, která by si podle vlastních slov přála hrát Marylin Monroe. Pacientkám se naše představení líbí, sice spíše posedávají, ale nadšeně komunikují. Některé vstanou, aby si věci samy vyzkoušely. Nejaktivnější je Marylin, která si Dimitriho vybrala za svého osobního učitele a komunikuje s ním plynnou řečtinou.

Moc příjemná návštěva je u konce, loučíme se a jdeme na oběd. Zaplácnutí bramborovou kaší pak běháme po areálu a hledáme krámek, kde se údajně dá sehnat kafe. Kávomat v divadle je rozbitý a kofein nutně potřebujeme! Odpoledne nás čeká pavilon 33, o kterém se mluví polohlasem. Pacienti s kombinací psychiatrického onemocnění a mentálního postižení. Skupinky se trochu promíchaly, s novou partou nasedáme do auta a za chvíli klepeme na dveře, nikdo neví, co má čekat. Sympatický bratr nás vede do prvního patra, kde se pár pacientů právě chystá na vycházku. Ti, co zůstali, vycházky nemají. Je tu asi osm mužů, dívají se na televizi. S dovolením jí vypínáme a nabízíme jiný program – cirkus. „Na nás nic nezkoušejte, my nejsme na hlavu! Tady v Bohnicích jsou lidi na hlavu, ale rozhodně to nejsme my.“ Tak začíná konverzaci starší pán s brýlemi. Je tu zvláštní sestava. Někteří komunikují a vnímají zcela bez problémů, někteří nedokáží ani natáhnout ruku. Jsou svým způsobem propojení, navzájem se podporují. Ukazujeme kouzla a triky, Hobit trochu akrobacie a vymýšlíme pro ně jednoduché hry. Ledy se prolomily, po svém s námi komunikují. Je nás stejně jako pacientů a tak se jim můžeme individuálně věnovat. Sedím u mladíka, který je v křeči, nehýbe se a nemluví. Podávám mu žonglovací míček, stiskne moji ruku a držíme ho spolu. Pak svoji ruku přidá ještě pacient, co sedí vedle. Společně ten balónek držíme docela dlouho, bez pohybu a beze slov. Je to zvláštní pocit.

Odpoledne je na programu otevřený workshop. Přicházejí první pacienti, nejdřív se chtějí rozkoukat, pak se společně učíme s flowerstickem. Mám radost, že dorazili Kuba s Honzou a zkouší všechno možné včetně chůd.

Další den se scházíme v knihovně – přišel Viktor z cirkusu Bombastico a s sebou má jeho pravidelnou účastnici Lenku. Rodina Bombasticů objíždí s karavanem Evropu a připravují cirkusovou show s psychiatrickými pacienty. Týdenní workshop berou jako terapii, při které se zabývají určitým tématem, třeba ohněm. Cirkus jim slouží jako metafora psychiatrického onemocnění. Jak mohu zkrotit nebo rozdmýchat svůj vnitřní oheň? Dobrá otázka pro všechny.

Po skvělé prezentaci nás čekají další workshopy na odděleních, v čele s Petrem míříme k pavilonu s přezdívkou sanatorium. Jsou tu už přeléčení pacienti bez medikace, co chodí jen na terapie. Vcházíme, je tu teplo a útulno, na zdech obrazy. Všichni sedí po obvodu místnosti klidně a tiše, nesměle se usmívají. Tři z nich už zkušenost s cirkusem mají – s rodinou Bombasticů. Podaří se nám je rychle vtáhnout, téměř každý si něco zkouší. S Götzem zapojujeme do žonglování staršího pána – z učení děláme show pro všechny, co sedí kolem, rodí se malé cirkusové představení. Dobře se bavíme. Hodně pacientů ze sanatoria pak dorazí na odpolední workshop. Včetně kluka, kterého jsem učila svojí specialitu, točení s talířem. Má na uších sluchátka a nepřítomný pohled, ale talíř zkouší zaujatě pořád dokola. Nakonec vystupuje i v závěrečném představení, mám z toho radost.

Automat na kávu už je dneska opravený, po obědě a kafi v kelímku probíhá rozdělování na další workshop na oddělení. Tentokrát trochu chaotické, kdo ještě nebyl na dětském, má dneska poslední šanci, včetně mě, a tak chumel kolem Adama narůstá, až přeroste. Dobrovolně tedy mířím na gerontopsychiatrii. Jsme tři a na poslední chvíli nás ještě dobíhá sladká Marion, takže čtyři. Snažím se přeladit z dětí, na které jsem se moc těšila, na staroušky. Nakonec je vystoupení na tomhle pavilonu velkým zadostiučiněním. Náš úkol je jasný – v rozpise je pod naším oddělením napsáno POTĚŠIT!!!!! Babičky a dědečky nemáme nacastovat do představení, ale zpříjemnit jim den. Oddělení je světlé a čisté, vítá nás usměvavá terapeutka a naši diváci už sedí v půlkruhu. Někteří jsou v dobré kondici, jiným padá hlava únavou. Představujeme se a posíláme šátky, talíře a míčky. Staroušci se baví a my taky. Všechno, co vyndáme z kufru, jedna z babiček hned pozná: „No todle je taky moje, tak mi to hlavně nerozbijte!“ Přichází na řadu magique fantastique, Marion kouzlí s knížkou a má velký úspěch. Ale největší zábava přijde nakonec. Petra vybalí kytaru, našim divákům rozdáme nástroje a hrajeme jednu lidovku za druhou. Všichni oživnou, zpívají, chřestí a bubnují do rytmu. Je neuvěřitelné, jak si rozpomínají na slova písniček, jak se jim rozsvěcují oči. Terapeutka poznamenává, že v tom s nimi určitě musí pokračovat, bere si kontakt na Petru. Loučíme se vycházíme ven. Dimitris je, jak říká, always happy, ale tentokrát i nabitý energií. Všichni to cítíme.

Odpoledne se věnujeme pacientům. Sophie a já se snažíme vymyslet nějakou scénu s talíři (jak jinak) společně s pacientem, kterého talíře moc baví, ale nedaří se mu je roztočit ani jednou, má potíže s rukama. Sophie nakonec přijde s nápadem na Kmotra a je z toho skvělý a napínavý a cirkusový kousek.

Druhý den ráno se divadlem ve vlnách přelévá barevný a hlasitý chaos. Stavíme scénu, vzduchem lítají kostýmy, míčky, diabla i lidi.  Scházejí se hlavní hvězdy, účinkující pacienti, se kterými narychlo opakujeme nebo nově stavíme scény, protože se objevili noví pacienti nebo nové nápady. Já, Katka a Sophie děláme doprovod Jendovi, který hraje na klarinet Mozartovu Kouzelnou flétnu. Máme v pozadí vytvářet „image of beauty“, tak se snažíme.

Po obědě v kantýně jde všechno do finiše. Líčení a rychlá projížděčka čísel, zkouška muziky i závěrečné písně The lion sleeps tonight. Všichni si pomáhají, hledají zapadlé kusy kostýmů, malují jeden druhému klaunské tváře nebo černé fakírské linky a navzájem se povzbuzují. V přátelském a teplém neklidu zákulisí ani není moc času na trému.

Je to tady, finální podoba programu visí na zdi a diváci podupávají v sále. Jsou dvě hodiny, je plno. Na poslední chvíli přibíhají děti a shánějí se po kostýmech a malovátkách, ještě to stíháme.

Tadáááááá….fanfára z Libuše startuje show a jdem na to. I když se to zdálo nemožné, jede to jako po másle, představení má rytmus a tempo, diváci jsou nadšení, tleskají a vykřikují po každém vystoupení. Pepa jako kmotr v napjaté scéně z prostředí italské mafie, kovbojské vystoupení chlapáckého dua, něžná scéna na chůdách Danae a Kuby, nenažraný lev, naštěstí včas zkrocený, esoterická fakírská show, sladká Marion s Pavlem a dvěma flowersticky, ta holčička, která se tak bála a teď nadšeně mává na pódiu šátky. Jde to hrozně rychle a najednou všichni zpíváme na pódiu a-wimoweh a-wimoweh…. Jsme dojatí, někdo zpocený, ale myslím, že všichni šťastní. Konfety a focení, a někteří pacienti musí zpátky na oddělení tak rychle, že se s nimi ani nestihneme rozloučit.

Je konec, ještě nakládání, poslední reflexe, loučení a objetí, a vycházíme z bohnické brány. Uteklo to neuvěřitelně rychle. Pacienti už pro nás nejsou pacienti, ale Kuba, Jenda, Karima,….bylo to tak silné a intenzivní, že ani teď to nedokážu všechno pojmout. Konfrontace „našeho a jejich světa, jaký je vlastně rozdíl mezi lidmi venku a uvnitř bohnického areálu? Otázek se mi v hlavě honí spousta, mám o čem přemýšlet. Byla to skvělá zkušenost, někdy nečekaně radostná nebo něžná, někdy náročná a vyčerpávající. Naučila jsem se toho spoustu a poznala úžasné lidi. Ze srdce děkuju všem, kteří v tom byli se mnou.

Autorka: Martina Čurdová

Publikováno: 3.2.2014