Nová inscenace Cirku La Putyka nese název Play. Nejběžnějším překladem tohoto výrazu do češtiny je sloveso hrát si. Ale v případě této inscenace můžeme mluvit i o hře divadelní, milostné nebo sportovní. Jak si tvůrci s tímto tématem poradili? Podle scény, která je plná prolézaček a houpaček měl její název znít spíš: Playground, tedy dětské hřiště. Při vstupu do sálu má divák pocit, že se opravdu ocitl na hřišti. Scéně dominují visutá i páková houpačka a ze stropu zavěšená kovová konstrukce ve tvaru koule. Ta připomíná kolotoč, který z panelových sídlišť vymizel před necelými deseti lety. Kromě toho se zde nachází už jen jakýsi vstup na toto hřiště (stojan s provazem) a budka z vlnitého plechu, ve které bydlí hlídač (Jiří Kohout).
Ten už od začátku živě navazuje kontakt s publikem a svou promluvou uvádí diváky do hravého prostředí; je pak průvodcem celého představení. Na hřišti se ale objevují i jiné postavy, všechny ovšem představují stejní artisté. Na jevišti proto vystupují jako skotačící chlapci a dívka, opraváři, ale objeví se i postava slovenského přeborníka ve skákání gumy. I on komunikuje s diváky, dokonce je vtahuje přímo na jeviště. Vybraný divák musí zopakovat jeho kousky a za odměnu dostává gumu na skákání. Přeborník oblečený do pestrobarevného elastického oblečku obecenstvo pak jako správný „animátor“ volného času baví. Přes nataženou gumu proskakuje pomocí přemetů a nechá si za to jaksepatří zatleskat. Díky tomuto skokanovi se děj představení přesouvá do roviny „hry na hru“: akrobat si hraje na akrobata. Nabízí se otázka, zda je zde postava stále ještě postavou, anebo artista vystupuje sám za sebe? Ostatní postavy jsou sice také typizované, ale zároveň jsou to lidé z běžného života, které skutečně můžeme potkat na hřišti. Přemety a stojky v jejich podání vypadají jako přirozená součást pohybu, stejně samozřejmá, jako třeba chůze. Navíc je akrobati provádí s takovou lehkostí, že působí jako něco naprosto jednoduchého.
Inscenace je svázána tématem hřiště jen ve svých prvních dvou třetinách. Dokud se tohoto tématu tvůrci inscenace drží, působí dílo celistvě, plynule, svižně. Divák od něj sotva může odtrhnout oči. Než se však naděje, začíná se inscenace tříštit na jednotlivé scény. Bez zjevného řádu jsou pak za sebou poskládány etudy trénujících sportovců, hrajících si miminek (v podání některých artistů) a nakonec se dostáváme až k výstupům, kde artisté ukazují své kousky a herectví používají spíše jako doplněk v rámci své cirkusové show. Už to nejsou lidé, kteří by měli nějakou spojitost s dětským hřištěm, nýbrž artisté, jejichž rekvizity a kulisy se ale stále jako hřiště tváří. A hlídač jako by byl také jen jakousi kulisou. Divák se stále baví a nad akrobacií se mu tají dech, ale do mysli se také vkrádá jakási mrzutost z toho, že už zmizela iluze dětského hřiště.
Petra Čechmánková
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
Režie: Maksim Komaro, hrají: Jiří Kohout, Vojtěčh Fülep, Jiří Weissmann, Michael Boltnar, Daniel Komarov, Alexandr Volný a Zuzana Havrlantová, koncept: Maksim Komaro, Rostislav Novák, choreografie: Marta Trpišovská, Michael Vodenka, pohybová spolupráce: Rostislav Novák, Jiří Havelka, cirkusové konstrukce: Mathieu Gregoire, Martin Florek, scénografie a rekvizity: Hynek Dřízhal, kostýmy: Kristina Nováková Záveská, hudba: Jan Balcar, světelný design: Jan Mlčoch, technická spolupráce: Miloslav Vácha, odborná konzultace: Jaroslav Boltnar, Sidney Pin, Thibault Brignier (ruská houpačka), Petter Wadsten, Maksim Komaro (žonglování), Kajsa Bohlin, Mark Brillant (manipulace s objekty), Stephanie N’durihahe (závěsná akrobacie), producent: Cirk La Putyka
foto: Cirk La Putyka
