Školní inscenace… akrobacie plná nezáměrných paradoxů

„….zurückbleiben bitte!“ je inscenací studentů berlínské vyšší odborné školy dramatických a výtvarných umění Die Etage.

Nazkoušeli ji studenti prvního a druhého ročníku jevištní akrobacie a artistiky pod vedením pedagoga a zkušeného akrobata Martina van Brachta (po absolvování oboru akrobacie ve škole Die Etage působil van Bracht řadu let v zahraničí, například ve francouzské Compaigne Archaos a spolupracoval s Michelem Dallairem, spoluzakladatelem Cirque du Soleil). V současnosti je van Bracht členem německé novocirkusové skupiny Die Artistokraten, jejíž poetika je založená na ironické stylizaci do období a kultury baroka.

„….zurückbleiben bitte!“ se hraje nedaleko sídla školy Die Etage, v prostorách tureckého divadla Tiyatrom ve čtvrti Kreuzberg. Záměrem tvůrců inscenace je vzít si na paškál každodenní realitu a šeď velkoměsta, s níž je neodmyslitelně spjato i zdlouhavé cestování městkou hromadnou dopravou. Svým názvem inscenace odkazuje k frázi důvěrně známé všem Berlíňanům, kterou hlásí řidiči MHD skoro na každé zastávce ve snaze přimět cestující, aby se drželi  dále od zavírajících se dveří. Věta v názvu inscenace zároveň poukazuje na anonymitu velkoměsta, v němž se cestující vzájemně ignorují a předstírají, že jeden druhého nevidí.

Paradoxně i sami tvůrci se v představení drží až příliš zpátky. Z hlediska tématu ani po stránce výrazových prostředků studenti nevyužívají všech možností, které jak námět tak i například atypický prostor Tiyatromu nabízí. Sál divadla je postaven na půdorysu osmiúhelníku, přičemž část podlahy jeviště je v představení pomocí praktikáblů vyvýšená. Vznikají tak dvě hrací plochy: horní stupeň podél tří zdí sálu a spodní kruhový prostor v úrovni sedadel diváků. Obecenstvo obklopuje jeviště ze tří stran. Stěny jeviště jsou hustě polepené plakáty a reklamami, které připomínají zastávky MHD. Ve středu visí plátno, na které jsou již při příchodu diváků do sálu promítány záběry z okna berlínské nadzemky. Dolní část hrací plochy představuje vagon berlínského vlaku. Jsou zde rozmístěny tři lavice a ze středu kruhu vede až ke stropu tyč, na které pak akrobaté předvádí své umění. Inscenace je založena na tomto principu: ten, kdo zrovna nehraje, netančí, neukazuje své akrobatické dovednosti, sedí jako „poslušný cestující“ na lavičce a pozoruje ostatní. Odtud nejspíše pramení dojem, že představení je zbytečně statické a tvůrci v něm ne příliš využívají dispozic jedinečného prostoru tureckého divadla.

Pro představení je od počátku příznačná jakási nedotaženost, nepropracovanost. Projekce z jízdy nadzemkou z pohledu skrz – pro Berlín charakteristická – okna potištěná vzory ve tvaru Braniborské brány se v představení objevuje jen párkrát a vždy pouze jako líbivé pozadí, které není nijak propojeno s hraním artistů a nijak se nepodílí na významové stránce inscenace. Diváci při vstupu do divadla obdrží kromě vstupenky také (možná ke zklamání některých) projeté jízdenky do MHD. Jejich platnost pak v představení kontroluje jeden z akrobatů v roli revizora, jenž se obrací k předním řadám hlediště. Atrakce, nebo chceme-li efekt na diváky v podobě rozdávání a kontrolování jízdenek má však háček: při odchodu ze sálu musí všichni diváci jízdenky zase zpátky odevzdat, pravděpodobně aby mohly být „recyklovány“, čili použity v další repríze.

Rovněž samotný začátek představení působí rozpačitě. Na scénu přichází všech osm účinkujících, kteří seřazeni v řadě, čekají na autobus. Za doprovodu hráče na bicí, který po celou dobu představení sedí, všichni společně zpívají píseň o čekání na MHD a předvádí jednoduchou choreografii, během níž se různě seskupují. Nakonec stojí rozmístěni do tvaru písmene V, jen sem tam někdo vystoupí z řady a zazpívá své sólo. Z výrazu herců není přitom jasné, zdali výstup, tak trochu připomínající školní besídku, je myšlen ironicky či vážně.

Tvůrci se sice snaží situovat dějiště do Berlína, nicméně jejich snaha končí vždy u náznaků, které nejsou dále rozvedeny. A to je škoda, neboť Berlín (a jeho obyvatelé) je v mnohém velmi specifický a jedinečný a je v něm mnohé co kritizovat a z čeho si dělat legraci. Odmyslíme-li si rozdávané (a odevzdávané) jízdenky a projekci, mohli bychom dějiště inscenace zasadit kamkoli jinam. Jediné, čím herci alespoň trochu tematizují cestování v MHD v německé metropoli, jsou výstupy páru herců v roli Traudel a Otty – manželů důchodců, kteří vystupují v MHD se svým žonglérským číslem, aby si vydělali na splnění svého snu – okružní plavbu po moři. Jejich čísla parodují pouliční muzikanty, kteří v berlínském S- a U-Bahnu přechází z jednoho vagonu do druhého, hrají a zpívají ohrané hity, zatímco většina cestujících se tváří, jako by byli hluší a slepí. Následně umělci prochází vagonem s nastaveným kloboukem a převážně s neúspěchem prosí znuděné přítomné o drobné. Výstupy dvojice žonglérů patří k nejvydařenějším v celé inscenaci. Mladí herci převlečeni do staromódního oblečení se o hůlkách vždy dobelhají do prostřed vagonu, načež k velkému pobavení publika zahájí důkladnou přípravu ke svému číslu. Studentka v roli Traudel s potutelným úsměvem vytáhne z kabelky starý kazetový přehrávač, malý květináč, kterým ozdobí své pomyslné podium. Pak si oba pečlivě upraví oděv a začnou pomalu žonglovat se třemi či čtyřmi míčky. Gag dotváří hrající vážná hudba a především mimika obou představitelů. Oba žonglují s rozzářeným úsměvem ve tváři, zasněně a s dojetím povzdechují, jako by snili o tom, že už jsou na vytoužené dovolené. Někdy žonglují stojíc vedle sebe, jindy si důchodce Otto stoupne na židli za svoji manželku a přehazují si míčky mezi sebou. Čím častěji se jejich výstupy opakují, tím větší je komický efekt.

V inscenaci se střídají pasáže odehrávající se na zastávkách, případně přímo v prostředku MHD, s cirkusovými čísly, jimiž postavy jakoby unikaly do světa fantazie, mimo realitu všedního života. Na rozdíl od výše zmiňovaného příkladu se v takřka celé inscenaci projevuje nedůslednost v propojení herectví a předvádění cirkusových dovedností. Krom žonglování s míčky či s věšáky na oblečení, je v inscenaci k vidění pozemní akrobacie, akrobacie na hrazdě nebo třeba závěsná akrobacie na šále. Perfektně zvládnuté cirkusové disciplíny doprovázené rytmickou hudbou na bicí dodávající číslům napětí jsou nejsilnější stránkou představení. Jakmile však přijde na daného představitele a jeho číslo řada, účinkující zpravidla zapomíná na svoji roli. Tak je tomu v případě studentky, jež představuje rozpustilou teenagerku, která při cestování v MHD nedá z ruky svůj iPhone. Společně s kamarádem se dělí o jedny sluchátka a krátí si čas tím, že si fotí a natáčí ostatní cestující. Ta najednou předstoupí do středu kruhové hrací plochy, kam jí bubeník spustí šálu, na níž pak představitelka předvádí přemety, otáčí se kolem dokola, visí hlavou dolů nebo zastavuje volný pád šálou až těsně nad zemí. Zdá se, jakoby najednou vystupovala sama za sebe, a do role teenagerky a k jejímu dětinskému pitvoření se vrací, až když sleze z šály zpátky na zem.

Ačkoli je ambicí tvůrců lokalizovat inscenaci do Berlína a zaměřit se na anonymitu velkoměsta, představení má spíše charakter přehlídky cirkusových dovedností. Vytyčené téma není takřka vůbec rozvedeno a zůstává tak jen vytištěné na papíře programu. Paradoxně navzdory cílů školy propojovat jednotlivé umělecké obory se představení rozpadá do dvou nesourodých částí – do někdy zdlouhavých hereckých etud bez pointy, kdy se díváme na to, jak cestující sedí v podzemce, poslouchají hudbu, čtou noviny nebo pletou, a do suverénně provedených a zábavných artistických čísel. Jak je viditelné na příkladu teenagerky, postavy většinou zůstávají plochými typy, které obecenstvu nic objevného nesdělují. Představení vede k zamyšlení nad obtížností a vysokými nároky, které klade nový cirkus na své interprety. Sebelepší předvedení artistických disciplín, jak dokazuje inscenace „….zurückbleiben bitte!“, totiž nestačí.

Aneta Pavlíčková

 

Die Etage – …zurückbleiben bitte!“: režie: Martin van Bracht, účinkují: Judith Erlen, Arne Culemann, Katharina Hohaus, Mitja Ley, Anne Neumann, Katherina Dzialas, Hannah Runge, Miro Wallner, premiéra 8.4.2014.

foto: Die Etage

Publikováno: 29.4.2014