Absurdita, cirkus a blues

Reportáž Ondřeje Holby o přípravě představení Cirkopolis vol. II / Když jsem byl přizván do projektu Cirkopolis vol. 2, honily se mi hlavou rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem byl poctěn, že se můžu tak neopakovatelného projektu zúčastnit. Na druhou stranu jsem se bál zodpovědnosti zahrát za tak krátký čas před vyprodanou Akropolí. Nazkoušet představení za pouhých šest dní mi ze začátku přišlo naprosto nemyslitelné. Předpokládal jsem tedy, že budeme hlavně recyklovat části svých představení a etud. Z toho jsem začal mírně panikařit, protože jsem v tomto ohledu neměl moc co nabídnout. O dalších účastnících jsem skoro nic nevěděl a o režisérovi už vůbec ne. A jelikož jsem se neměl jak připravit, alespoň jsem se na první den zkoušení pořádně vyspal.

Hned po příchodu do Cirqueonu a rychlém seznámení se s ostatními performery mě nervozita přešla. Šárkou předem slíbená přátelská atmosféra vydržela bez zavrávorání až do úplného konce zkoušení.

Když po poledni rovnou z letiště dorazil náš režisér Florent Bergal, začali jsme téměř okamžitě zkoušet taneční choreografii. Svým neuvěřitelně originálním pohybovým slovníkem a precizností každého pohybu nám, tedy těm, kteří ho ještě neznali, okamžitě vyrazil dech. Ostatní pouze s úsměvem přikyvovali: „Jo, jo, to je Florent.“ Postupoval rychle a s důvěrou, že i já, ne tanečník, vše zvládnu bez větších problémů. Střídaly se chvíle naprosté soustředěnosti s občasnou výměnou zmatených pohledů. O hodinu a pár modřin později jsem si byl jistý, že Florent přesně ví, co dělá a že už jen tato choreografie může představení posunout o několik úrovní výš.

Poté přišlo na řadu nevyhnutelné, a to povědět si, co se vlastně bude ve středu v osm hodin v Akropoli dít. Florent vytáhl z kufru obrovskou knihu plnou fotografií Diany Arbus a řekl, že na jevišti hodlá vytvářet pouze atmosféru, žádné příběhy. Když pak prolistovával knihu, bylo nám hned jasné, o co mu jde. Atmosféra na fotkách by se dala krájet. K vytváření těchto zvláštních nálad u každé scény určitě přispěl i hudební doprovod. Florent nám pouštěl hudbu nenápadně do improvizací a měnil tak jejich vývoj. Od ponurého hlasu Toma Waitse, přes dynamický a zároveň stereotypní francouzský elektro blues, až po klasický Prokopjefův balet v podání basy, klarinetu a akordeonu.

Další dny následovalo sbírání materiálu všemi možnými i nemožnými způsoby. Krátká sólová představení našich disciplín mě ujistila, že jsem mezi lidmi, kteří zvládají své ekvilibristické umění velmi dobře. Donutilo mě to zpytovat svědomí – že jsem víc nedodržoval školní docházku na akrobacii a žonglování. Později se ale ukázalo, že Florent má stejně v úmyslu všechny naše zaběhlé cviky, zvyky i zlozvyky rozebrat a znovu poskládat takovým způsobem, že je sami nepoznáme. O recyklovaní starších výstupů tedy nakonec nebyla vůbec řeč. Vše se dělo rychle a hladce, žádná demokracie, žádné zbytečné otázky. Během zkoušení si Florent liboval v absurdních situacích, podivných charakterech a velmi rád vytvářel nepředvídatelné scénografické přestavby. Při klaunských improvizacích jsme se královsky bavili, ale i proklínali režiséra, že nás nechává vydusit na jevišti ještě dlouho poté, co už jsme dávno měli v hlavě úplně vygumováno. Přineslo to ale své ovoce a brzy jsme měli materiálu na tři představení. Florent si v neděli večer nesl domů hromadu poznámek a slíbil, že nepůjde spát, dokud nevybere to nejlepší a nepostaví z toho představení. Jak řekl tak udělal a další den přišel se seznamem po sobě jdoucích scén. V pondělí jsme „projeli“ vše bez zastavení. Pár věcí se upravilo a pozměnilo, v úterý byla první generálka a ve středu už jsme jen pilovali detaily. Paradoxně mi toto za šest dní spíchnuté představení přišlo nakonec víc nazkoušené, než většina mých předchozích projektů, které jsem zkoušel měsíce.

Těsně před začátkem, schovaní za oponou, jsme poslouchali hukot vyprodaného sálu. Nebyli jsme nervózní. Nemohli jsme se dočkat, až se opona roztáhne a my budeme moct zahrát představení, kterému jsme i za těch pár dní zkoušení naprosto věřili. Publikum bylo báječné, uvolněné a stejně natěšené jako my. Klaněčka byla dlouhá a krásná a já při ní cítil radost i smutek zároveň.

Až několik hodin po představení, když jsem šel noční Prahou pěšky domů, rozloučený s režisérem, artisty a performery našeho instantního ansámblu, jsem si uvědomil, že už je po všem, že už se nezkouší a že naše absurdní novocirkusově bluesové představení se už nikdy nebude opakovat. Trochu se mi zastesklo, ale věděl jsem, že na tuhle divadelní zkušenost nikdy nezapomenu a budu z ní čerpat ještě hodně dlouho.

Teď už zbývá jen poděkovat Florentovi, Stéphanii, Maxovi, Hanně, Jonášovi, Nathalii, Lucii, Janě a hlavně Šárce Maršíkové, ředitelce Cirqueonu, která vše vymyslela, zorganizovala a až do poslední chvíle nám věřila a pomáhala.

Cirkopolis vol. II. – Palác Akropolis/CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus : ržie: Florent Bergal, hrají: Stéphanie N´Duhirahe (CH), Max Behrendt (SE), Hanna Flemström (SE), Jonáš Janků (CZ), Nathalie Wahlberg (SE), Ondřej Holba, (CZ), premiéra/derniéra 16: 4. 2014, Palác Akropolis.

 

Publikováno: 4.5.2014