Moje historie – Rozhovor s Joanem Cataláem přímo z Cirk-UFF

Katalánský umělec Joan Catalá vystoupil na festivalu Cirk-UFF s venkovním představením Pelat, které se skutečně těžko zařazuje do nějaké škatulky. Do prostoru mezi lidmi vpluje s několikametrovou dřevěnou kládou na ramenou. Balancuje s ní na zádech, skoro tančí. Hodně pracuje s rovnováhou. Ve svém představení ale především komunikuje s diváky. Čtyřem divákům dokonce vkládá do rukou svůj osud.

Jak vzniklo představení Pelat a co znamená tento název?

Pelat je moje historie, moje vzpomínky. Znamená to „holý“, ale ne ve smyslu tělesné nahoty, ale ve smyslu „bez ničeho“, bez scénografie, kostýmu. Také když jsem začal připravovat toto představení, neměl jsem peníze, podporu, neměl jsem prostě nic. Proč je to moje historie? Pocházím totiž z rodiny řemeslníků, pracovali s železem a taky se dřevem. Můj dědeček i můj otec se živili a živí výrobou kovového a dřevěného nábytku, dekorací a tak. Já jsem pokračoval v rodinné tradici a také jsem se vyučil. Na jednu stranu je tedy moje vystoupení o tradici, o řemesle, o práci rukama.
Na druhou stranu jsem se také zabýval tancem a cirkusovým uměním, chodil jsem na různé kurzy a workshopy, vystupoval jsem v několika projektech. A jednou jsem si uvědomil, že je to vlastně to same. V tanci je také choreografie, abstrakce a nemluví se tam. Práce sedláka na poli nebo řemeslo je taky pohyb, je v něm choreografie a taky se u toho nemluví.
Když se mě někdo zeptá, co dělám – jestli jsem tanečník, herec, cirkusák – nemůžu odpovědět jedno nebo druhé. Učil jsem se různé věci, od všeho trochu. Ten materiál pak vezmu, zamíchám a vložím do filtru, který se jmenuje Joan. To je v tuto chvíli můj způsob práce.

Takže tu dřevěnou kládu, se kterou vystupuješ, jsi si vyrobil sám?

Ano. Ale není nic složitého, to vyrobit. Je to prostě kus dřeva. Jdu do dřevařského závodu a koupím si ho za nějakých patnáct dvacet euro, trochu ho opracuji a je to. V každém místě, kam jedu, si vyrobím nový. To se mi na tom také líbí, protože tím způsobem získám větší vztah k místu, kde vystupuji. Jdu do dílny, pracuji s lidmi odtamtud, můžu je pozorovat. Není to jenom o tom, že přijedu, odehraju představení a zase jedu dál.

Jak dlouho už vystupuješ s tímto představením?

Poprvé jsem s tím vystoupil v září 2013, takže necelý rok. Je to moje první představení, které dělám úplně sám. Na ulici jsem už vystupoval v jiných produkcích; většinou ve skupině spolu s dalšími lidmi, ale nikdy nikdy ne sám. A musím říct, že vystupovat úpně sám je ta nejlepší zkušenost mého života.

Asi musíš mít velkou důvěru v lidi, když jim v podstatě dáváš do rukou svůj život… (během svého představení Joan vybere čtyři muže z publika, kteří nakonec pomocí lan vlastní vahou jistí vzpřímenou několikametrovou kládu, na níž Joan vyleze, pozn. red.)

Tento prvek mě napadl jednou na konci nějakého představení, které jsem sledoval jako divák. Zeptal jsem se sám sebe, jaká je vlastně moje zodpovědnost jako diváka, když se jdu podívat na představení. Přemýšlel jsem, jestli vůbec máme jako diváci nějakou zodpovědnost. Tak jsem se rozhodl, že tu zodpovědnoust dám svému publiku, že ho přiměju, aby o tom taky začalo přemýšlet. Už když přijdu do prostoru s tím dřevem, nutím je vlastně reflektovat sebe sama. Nechci jim nic servírovat na zlatém podnosu jako večeři, nechci jim říkát, co je sladké a co slané. Ať si na to přijdou sami. I pro mě je to celé experiment jako v laboratoři. Nejsem si nikdy jistý, jak se to bude vyvíjet.

Už se někdy stalo, že se toto číslo nepodařilo?

Zatím ne. Ale možná se to může někdy přihodit. Zatím se mi jenom párkrát stalo, například v takové cikánské čtvrti v Barceloně, že byli lidé agresivní: jeden muž mi vyhrožoval, že jestli se ho dotknu tím dřevem, tak mě bodne nožem. A myslel to vážně. Jindy mi jedna žena, asi opilá nebo zdrogovaná, skočila na tyč a chtěla, abych jí nosil. Normálně to ale probíhá dobře.

Když si vybírám ty čtyři muže, nikdy nevybírám někoho, jako jsem já, někoho, kdo je na první pohled ve formě a nadšený, to by nemělo smysl. Vybírám si různé typy a různé osobnosti, třeba takové, kteří jsou trochu vlažní. Je to sice risk, ale zase mnohem zajímavější.

Chápu tedy dobře, že vystupování na ulici je pro tebe tsk trochu psychologický průzkum? Co jsi se během tohoto roku naučil o ostatních, nebo o sobě?

Ano, rozhodně, s každým představením se dozvím něco nového. V tom mém „báglu“ je toho strašně moc. Nejenom já, ale všichni okolo. A hlavně ti čtyři muži, které si vyberu. Normálně je to při pouličních představeních tak, že když si vybereš někoho z diváků, ten člověk má strach, že bude zesměšněn. Všichni se na něho najednou dívají, je mu to nepříjemné. Ale v mém představení je to jiné. Jsme tu čtyři a pracujeme spolu. Oni mají zodpovědnost, a nemyslí na to, že na ně někdo civí. Rozbijí se hranice mezi divákem a účinkujícím.
Každé představení je pro mě jiné. Nemám se za koho schovat. Jsem tam sám. A je to těžké, vždy mi předtím hučí v hlavě, mám obavy, jestli to bude fungovat… to se pak musím zhluboka nadechnout a zeptat se sám sebe: „Joane, děláš to rád?“ – „Ano“ – „Tak do toho!“

S Joanem Cataláem rozmlouvala Petra Dotlačilová.

foto: Joan Catalá

Publikováno: 2.6.2014