Cirqueonem vyslána se skupina šesti vzušných akrobatů vydala do Londýna do centra Hangar Arts Trust. Tato instituce trénuje a provozuje kurzy ve starých přístavních halách na okraji Londýna. Další okolní přilehlé hangáry slouží jako studia výtvarníků nebo fungují jako lezecká stěna či kavárna. Ideální jarní výlet.
Naše vzdělávání začalo krátkou přednáškou o organizaci a financování celého programu a o možnostech, jak se z toho nezbláznit a vybruslit s nulou. Hned jsme také absolvovali prohlídku areálu a prohlédli si, kde je pro nás co zavěšeno. Překvapila nás velká spousta šál, hrazd, lan, kruhů a dokonce menší trenažér na flying trapeze. Z toho byla samozřejmě radost největší, neboť v Čechách zatím nic takového není a pro většinu z nás to byla vůbec první příležitost se na tomhle zařízení proletět. A v rozvrhu byla naplánovaná hned na první den! Nadšení! Někteří se hned pouštěli do různých přeskoků a salt, jiným ke štěstí stačilo jen hledat ten správný rytmus obyčejného houpání. Třicetileté děti na hřišti. Všem se nám ovšem honilo hlavou kde a jak si tuhle konstrukci postavíme v Praze a po večerech vše vyústilo v debaty nad přibližnými výpočty vzdáleností, výšek, nosností a materiálů. Na co taky jiného myslet, když člověk vyrazí na týden čistě fyzicky makat. A taky že jo, další dny se poctivě střdídalo ve skupinách na stanovištích všech vzušných disciplín. Trénink začínal vydatně posilovacími a průpravnými cviky a v případě první lekce statické hrazdy s Alexem na nich i skončil. Ne, že by to byla největší zábava na světě, ale bylo to maximálně přínosné. Jednak jsme si rozšířili repertoár o mnohá cvičení a jejich varianty a jednak jsme se zaměřili důkladně na detaily. Čím dýl člověk vzdušnou akrobacii provozuje (a pravděpodobně cokoli na světě), tím víc se vrací k základům a k těm nejmenším a nejjednoduším pohybům, které najednou chápe mnohem…“jinak“.
Na šálách a kruhu se systematicky procházely běžné figury a trénink byl celkem standardní, jen se nám občas nechtělo „tvářit se“ při tom tak esteticky jako naše lektorky a tak jsme si vše dělali víc po svém. Vetikální lano s Jamim nás ale velmi mile překvapilo, protože tento lektor šel nejen důkladně po technice, ale zároveň po kreativitě a obojí dokázal v jedné lekci geniálně spojit.
Na co se ovšem po celou dobu naráželo, bylo názvosloví. Všichni to dobře víme, jak to u nás chodí, jak vznikají a šíří se názvy prvků… řekněme „přirozený chaoz“, ale rozumíme si. Ne ovšem s cizinci. Opět další impuls k zamyšlení nad kodifikací názvosloví u nás a další vášnivé večerní debaty na téma „bumbrlík“ a jemu podobné. Kde tenhle název vznikl, to by mě opravdu zajímalo, mám ale dojem, že ho nějak „přirozeně“ před lety vyvinul Jakub Škrdla pro figuru s anglickým názvem double leg skinner a dnes ho používá většina hrazdařů.
A tak nějak proběhl týden v Londýně, intenzivní trénink a možnost soustředit se jen na něj. Naše mozky (pokud můžu mluvit i za mozky ostatních) se vymyly, došlo k novému, doufejme lepšímu nastavení a my jsme se vrátili šťastní, jak krásně jsme zapracovali nejen na svých mozolech. Nové impulzy, debaty a podněty nás teď mohou stimulovat k dalšímu rozvoji zavěšování v Čechách.
Eliška Brtnická
