Francouzské retro i intimita pod letenským nebem

Francouzský soubor Rapsoso přijel na festival Letní Letná s ukázkou tradiční novocirkusové školy – představení Morsure režírovala Marie Molliens, která zároveň ztvárnila ústřední ženskou roli. Inscenaci určuje celá řada čísel párové akrobacie, skvělá ekvilibristika a především dusivá atmosféra francouzského baru 50. let.

V jedné z prvních scén mladá dívka ve svém potemnělém budoáru poblouzněně tančí vášnivé tango se svým svalnatým milencem. Větší prostor k intimitě zde není, navíc se stále vrací trojice mužů, která se pár snaží od sebe odtrhnout. Dráždivé tango se mění v rozverný twist i dynamický rokenrol, v jehož rytmu se dívka snaží mužům utéct a zase se vrátit ke svému milému.  Její akrobatický odboj není nic platný, nemá dostatek sil.  V tento okamžik se mění prostředí děje; nejsme v budoáru, ale v zakouřeném komorním baru. Nehraje kufříkový gramofon, ale živá kapela – jedna z nejlepších složek inscenace.  Excelující zpěvačka Françoise Pierret si dokáže užít každou z mnohých poloh svého hlasu, bez ohledu, zdali právě jamuje, dovádí v rokenrolovém rytmu či podporuje intimní atmosféru dráždivými šansony.

Kapela zde není stranou stojícím tělesem, ale součástí inscenace. Mezi partu vbíhá podnapilá blondýnka; kromě zpěvačky jediná žena ve společnosti. Provokativně tak rozehrává kolotoč různých vztahů mezi aktéry, přičemž každý chce ukázat to nejlepší ze sebe – strhává na sebe pozornost akrobatickými kousky. Dívka balancuje i skáče na ruské (vodorovné) tyči držené ostatními, posléze jí střídá mladík (Hanno Burger) se zářivým úsměvem, který se již předtím představil během sóla jako pozemní akrobat. Rozverná atmosféra se zklidňuje a stává se dusivější a intimnější. Posléze přechází v milostný duet mladíka s dívkou, silový a přesto poetický. Opřeni o vysokou klec v dlouhé bílé říze působí jako uvěznění andělé mající jen sami sebe, zatímco v baru zuří bitka. Zpěvačka zpívá opět v jiném stylu a divoký večírek se chýlí ke konci.

Pohledem se vracíme zpět do budoáru, ale už v čase ospalého rána. Mladík z předchozího večera se holí, nedbá na úpěnlivé pohledy dívky. Ta s deštníkem přechází na laně – jeden ze dvou vrcholů představení. Je to fascinující provazochodecká práce, kdy Marie Molliens připomíná tu bruslařku, tu divokou šelmu. Její chůzi dominují plavné pohyby, rychlé změny dynamiky, elegance i napětí. V dech beroucí pasáži nepředvádí artistka pouze skvělou práci akrobatickou, ale také hereckou – rozčílení, zuřivý vztek i hluboké zklamání.

Střih – jiný prostor, čas i atmosféra, s aktéry se ocitáme na jakési promenádě. Mladík je oblečený jak seladon, či filmový režisér bez kamery, zato s větrákem, který si tak trochu na kameru hraje. Staví se balanční kulisy, „kamera“ projíždí kolem, společnost se baví, dívka v bílých šatech a s šátkem na hlavě přináší bílého pejska, který předvádí pár základních dogdancingových prvků. Pozornost je však upřena na ekvilibristu, který na dvou tenkých podstavcích předvádí stále náročnější akrobatické prvky – třeba stoj na hlavě u kterého si zapaluje cigaretu – a dokáže u toho i vtipkovat. Očekávání vyvrcholení bylo během navštívené reprízy zesílené menší nehodou, kdy se jedna z balančních tyček vytrhla, což vyústilo v pád akrobata. To je ale úděl cirkusového artisty – očekávat neočekávatelné. Nijak jej to nerozhodilo a vrcholný prvek, balancování na vysoko postavených cihlách a jejich následné shození, vyvolalo zasloužené ovace.

S blížícím se koncem se však zhušťuje množství symbolů. Artisté si kolem sebe staví mříž, čímž způsobí, že jsou pak uvězněni v kleci, přes kterou je navíc natažena síť. Přesto se jim podaří z ní uniknout.  Konzistentní pocit z představení, tedy náhled do rozervanosti duše mladé ženy, kontrastující s veselou až ironizující atmosférou v baru a skupinových scénách, přetrhává scéna závěrečná. Postarší krotitelka (která se již předtím bez vysvětlení několikrát dívce zjevila) vpouští do klece tygra – artistu, který se předtím na scéně vůbec neobjevil. Údajně se obvykle jedná o živého tygra. Ten ale nebyl puštěn přes francouzské hranice. Tím může být dojem z představení pozměněn, a scéna tak působí nadbytečně. Celému, a do té doby velice dobrému, dojmu to trochu škodí. Nelze pochybovat o promyšlené alegoričnosti, avšak přesycenost symboly i jejich nepříliš jasná čitelnost trochu snižuje celkové nadšení, které vyvolali akrobatické výkony, skvělá kapela i výborně nastolená atmosféra.

Barbora Truksová

Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Publikováno: 7.9.2015