Bianco: Třpyt i lesk prázdnoty

Britský soubor NoFit State Circus přivezl do Prahy svou inscenaci z roku 2012 – Bianco (režie Firenza Guidi). Futuristické šapitó bylo zaplněno tu křikem, tu plátky růží, jindy umělým sněhem. Efektní podívaná dokázala nadchnout, avšak hlubší dojem nezanechala.

Velšané zvolili odlišnou cestu než jejich francouzští kolegové z Compagnie Rasposo, ač i zde byla hlavním zaznívajícím jazykem francouzština. Soubor NoFit State Circus nevyprávěl žádný příběh, pro intimitu či navození vztahu s publikem nebylo místo. Šlo hlavně o efekt. V pásmu jednotlivých cirkusových čísel představili aktéři množství artistických disciplín – žonglování, ekvilibristiku, chůzi po laně, akrobacii na trampolíně.

První artistické číslo se nejprve skrývalo za průsvitnou síťovinou, která oddělovala artisty od diváků. Po jejím stržení přišlo několik obdivuhodných momentů. Svůdná artistka tmavé pleti v bílých šatech byla vytažena spolu s několika klecemi do vzduchu a procházela jimi, jakoby tančila. Bílá barva dávala pocit čistoty a nevinnosti, která je poněkud v rozporu s atmosférou, jež navozovaly přítomné klece. Člověk je opojen tou krásou. Atmosféra však byla rychle pozměněna s nástupem – či spíše spuštěním se – dalších artistů.

Muž a žena na hrazdách se houpali jako děti na houpačce, ve vysokém tempu předváděli mnohonásobné rotace. Jejich choreografie byla podobná, ač se zde nejednalo o synchron. Vysokou náročnost i nebezpečnost prvků umožnilo jištění, které pobízí k šokujícím momentům překvapení; jeden z artistů „jakoby“ své číslo nezvládne a padá. Divák ale nemusí mít strach, pevné lano připoutané kolem jeho pasu ho zadrží.

Po jejich výstupu přicházeli další a další artisté vřeštící jak piráti na lodi, skotačící a skákající z jedné konstrukce na druhou. To byl však pouhý předěl k dalšímu číslu. Bláznivá žonglérka s kužely předváděla své nadání za neustálého povídání doprovázeného diblíkovskými grimasami v obličeji. Celé číslo působilo jako pouhá vycpávka před přestavbou, nebo jako šance pro ostatní vystupující, aby se mohli před svým výstupem vydýchat). Takových čísel je v představení povícero. Jako by tvůrci dělili program do tří úrovní – působivá vzdušná akrobacie, hravé a nápadité davové scény a vycpávkové pasáže kolísavé kvality.

Tuto inscenaci jsem měla možnost zhlédnout v roce 2013 na edinburském Fringe festivalu, a právě první z kratších čísel – žonglování s míčky – patřilo k nejsilnějším momentům celého večera. Avšak, jak sami tvůrci přiznávají, inscenace se neustále proměňuje v závislosti na tom, kteří aktéři v ní zrovna účinkují. Další podobná čísla, jako například ekvilibristika na dřezu s nádobím, během které se dívka připravuje na vysněnou schůzku, již působí lepším dojmem. Přesto i v tomto případě mám pocit, že výstup byl jen jakýmsi oddechovým, nikoli však nenáročným předělem.

To již tolik neplatí pro kolektivní scény odehrávající se v jakési stylizované „plovárně“, kde je bazén nahrazen trampolínou, na kterou akrobaté skáčou z konstrukce stojící po stranách. Využití scény, jako i technického zajištění (ti, kteří jistili ostatní či přestavovali scénu, vždy dokázali vhodně doplnit atmosféru daného výstupu) a celková stylizace je jedním z povedených momentů představení.

Nejpůsobivějšími jsou pak vystoupení akrobatů ve vzduchu. Ani ne tak netradičními akrobatickými úkony či extrémní náročností, ale především poutavým využitím kostýmů či různých scénických prvků. V představení Bianco používají tvůrci jednoduché efekty, jako jsou svítící hrazdy, několik metrů dlouhá bílá sukně na vznášející se akrobatce či jakési korálkové závěsy přes klece.

Už na začátku bylo jasné, že artisté a diváci k sobě budou mít blízko. Středová konstrukce se otevírala a posouvala, čímž posouvala i pozorující diváky. Nebylo možné si najít své místo. To se měnilo s každým následujícím číslem. Šapitó fungovalo jako živý organismus; to by fungovalo i v klasickém stanu, avšak zde futuristický dojem vyvolával jakýsi pocit pohybu v jiném světě. Vše do sebe zapadalo a nic nemohlo fungovat bez pomoci druhého. Tento pocit se však na scénu nepřenesl. Náročná produkce v sobě nenesla žádné poselství, žádnou jindy přehnanou a uměle vytvořenou tíživost. Bianco bylo krásné, a krásný byl i pocit, když na člověka z vrcholku šapitó jako sníh padala bílá pěna. Slovo bianco má v italštině více významů – bílý, bělostný, nevinný, lesklý, nepopsaný… a také prázdný. Stejně jako celkový dojem z představení.

Barbora Truksová

 

Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Publikováno: 17.9.2015